Výchova syna - cesta k poselství z mužského světa

Už od velmi raného věku vnímám to pouto mezi mým mužem a mým synem. Pojí je něco, čeho jsem pozorovatelem, mají svůj společný svět. Je to vidět v jejich komunikaci, ve způsobu, jakým si vyjadřují city i v tom jakou formou měří svou sílu. I náš syn se s mým mužem chová jinak. Jako by se s ním už teď chtěl pasovat, soutěžit o pozornost a zaujmout ho. Uvědomuji si, že je to něco, co mu nemohu dát já, co musí čerpat od mužů.

Náš syn se moc nebojí a má období, kdy potřebuje měřit své síly. Většinou se mu moc dětí nepostaví a on by to tak potřeboval. Jistě, každý má nějaký temperament, ale často pozoruji, jak už malí kluci jsou „domestikovaní“ a ztrácí svou vitální sílu. Nutí mě přemýšlet, proč jako rodiče svoje syny „lámeme“ a tu sílu jim bereme. Mé myšlenky a studium mne přivedlo k tématu strachu z mužské síly. Může to být právě ta divokost a agrese, která po staletí zraňovala a do dnešních dnů zraňuje, pokud není kultivována? Může to být naše tendence pokusit se tuto sílu potlačit u našich synů již v samém počátku, jakmile se projeví? Můžeme se jí podvědomě bát, a proto ji chceme ovládnout dokud se dá? Může to být strach z vlastní agrese a divokosti, kterou možná dusíme samy v sobě a bojíme se projevit? Mnohdy následkem těchto mateřských intervencí chybí mužům v dospělosti kuráž a síla a namísto mužů jsou poslušní a hodní kluci.

Mnohokrát se přistihnu, jak ze mne vystřelí nějaká poznámka, která se vztahuje k mému synovi, ale její kořeny jsou mnohem hlouběji. Jsou to otisky mých vzpomínek, vzpomínek mé matky, mých babiček a celých generací žen a jejich vztahů s muži. Kolikrát mne překvapí, co vše v sobě nosím otisknuto. Je vědecky dokázáno, že již od velmi raného věku se chováme jinak k holčičkám a jinak k chlapečkům a akcentujeme jiné vlastnosti. Holčičky jsme naučeni vnímat jako roztomilé, drobounké a hodné. Kluci se setkávají již od miminkovského věku s označením divoký, velký a zlobivý.

Je důležité nastavit synům hranice a naučit je, že jejich slovo a slib má váhu. Je neméně důležité je brát vážně, obzvláště pokud se to týká vyjadřování emocí. Jako důležité vnímám i nezdrobňovat jejich jména, zvláště pak ve vyšším věku. Říkat někomu ve třiceti letech Tomášku způsobí, že mu berete vítr z plachet.

Přemýšlím o tom, jak správně vést svého syna a co mu mohu předat ze světa svého, ženského. Jako žena ho mohu naučit jeho projevy kultivovat.  Jako žena ho mohu naučit něžnosti a pomoci mu vyjádřit a uvědomit si jeho emoce. Jako žena ho můžu naučit respektu a úctě k ženám, jejich tělu a jinakosti tím, že si budu vážit sama sebe.

S láskou a úctou k mým mužům v takové podobě, jaké jsem schopná

Petra Anna