Napadá mě přibeh z rodiny. Bratranec se synem dva a půl roků. a ženou jel autem. Nabouralo do nich auto z protisměru auto. Bohužel bratranec a malý zemřel.. Byla to hrůza. Žena si na vesnici po delši době namluvila vdovce se třemi dětmi a spolu mají holčičku.

Já to ještě nezažila, že by mi zemřel někdo blízký, když nepočítám prababičky, když umřey, když jsme byla hodně malá. Pamatuji si to matně a bylo mi špatně a bylo mi divně, ale posledních cca 20 let se nic nestalo. Nemám s tím zkušenost, spíš se strašně bojím, až něco bohužel přijde :(

Souhlasím s ostatními vybrecet se tím se uleví u mne je problém že ho prvního porodu jsem to prostě neuměla dusila jsem bolest v sobě s dětmi hormony atd se to zlomilo a najednou brečet šlo ale pořád s tím mám problém a pak asi aktivita myslet na jiné věci na ostatní členy rodiny a přátele

Smutek k zivotu patri, vybrecet se je nejlepsi a myslenka, ze uz nic neboli a je mu lip taky pomuze, ale i po x letech ten smutek neprejde, chce to zamestnat hlavu necim jinym

vybrečet se a zaměstnat se, prostě si najít nějakou užitečnou činnost kdy na to nebudete mít tolik času myslet a budete se muset soustředit zrovna na to co děláte nebo sport, vyběhat toho nerva atd.

Mne nejvice pomaha vybrecet se a porad neco delat, hodne mi pomaha byt s kamaradkou, pritulit se k priteli..

Vybrečet se. Někdy ani čas nepomůže.

Nám také pomohlo se řádně rozloučit, nedávno mi zemřeli prarodiče o které jsme pečovali, takže i úleva, pro ne od bolesti, nám ubyla práce, rodiče z místnosti kde měli pokoje, prestavili v úžasnou kuchyň s jídelnou, takže na dlouhé styskani nebyl čas. Horší to je když odejde někdo mladý plný sil, nebo dítě, ale zkrátka stává se, už proto by jsme si měli života vážit.

Pobrecet si, zavzpomínat a pak jít dál. Je to těžké, ale život jde prostě dál. Mě hodně pomáhá něco dělat.

Přijmout to, pobrečet si, smířit se s tím, občas vzpomínát na hezké společně strávené chvíle. Brát to tak, že dotyčný už svoji misi na Zemi splnil a šel dál.