Jen vy nejlépe víte, jak vychovat své dítě

Každý si může vybrat to pravé pro sebe. Protože tak jako ve všem, i na výchovu máme každý jiný názor, jiné představy, jiná očekávání, pro každého je důležité něco jiného. Ačkoliv všichni máme jistě stejný záměr – aby naše děti byly spokojené, šťastné a zdravé – každý z nás to dělá jiným způsobem.

S tím ale souvisí jedna věc, která nás může dostat do nepříjemné pasti. Tak jako mně. Abyste rozuměli... Odjakživa miluju děti. Vždy jsem s nimi trávila více času než se svými vrstevníky. Cítila jsem se v jejich společnosti mnohem lépe. Bavilo mě pozorovat, jak vnímají svět, jak s nimi jedná okolí a velmi ráda jsem pozorovala samu sebe, jak s nimi odhazuji své zábrany, stud a jsem sama sebou.

Z lásky k nim jsem vystudovala učitelství pro 1. stupeň. Do vysněné práce jsem se vrhla s obrovskou chutí a elánem. O dva roky později jsem porodila své první dítě, pak druhé, pár let na to třetí. Na téma dětí a výchovy si dokážu s kýmkoliv povídat hodiny a hodiny. Mám shlédnuta snad všechna videa na internetu, pročteno spoustu knih a i nějakým tím online kurzem jsem prošla. Strašně mě to baví.

Ačkoliv jsem se v této oblasti vzdělávala už dávno před tím, než se mi narodily holčičky, až když se ze mě stala máma, to dostalo to pravé grády. Najednou se totiž nejedná o pouhou teorii nebo nějaké představy o vysněném mateřství. Plány a představy jsem měla taky a byly nádherné:

• Tohle svým dětem rozhodně dělat nebudu.
• Budu s nimi vždy mluvit laskavě.
• Budu je vychovávat s respektem.
• Nebudu je tlačit stylem No a jak se říká, Pěkně poděkuj apod.
• Budu za každých okolností trpělivá.
• Nebudu je vydírat ani s nimi jinak manipulovat.
• Nebudu na ně nikdy křičet.

No jo! Jenže pak to najednou žijete. Den co den, pořád dokola - rok, dva, pět a už napořád. To se pak nakrásně stane, že vaše plány i představy vezmou do zaječích a vy jste ráda, že své děti nevyhodíte z okna nebo nepošlete někam hodně daleko. Natož se neustále kontrolovat, jestli jste tohle řekla správně, tamto udělala tak, jak se má. Totiž, všechny rady, které dostanete, jsou bezvadné a můžou vám obrovsky pomoci. Ale je důležité nezapomínat, že to jsou jen rady. Žádné dogma.

Rady nás mají inspirovat, ne svázat

To se totiž stalo mně. Za ty dlouhé roky, co se přístupem k dětem zabývám, jsem slyšela už velké množství názorů, doporučení i varování. Řekla bych, že jsem k nim vždy přistupovala s lehkostí a zdravým rozumem. Ty, se kterými jsem nesouhlasila, jsem vypouštěla a ty, které mnou rezonovaly, jsem si buď zapsala, nebo se mi uchovaly v paměti. Brala jsem je jako fajn inspiraci, ke které se můžu vracet, až bude potřeba.

Jenže když jsem se pak stala maminkou a den co den jsem zažívala ty tisíce drobných situací, které mateřství přináší a které si člověk bez dětí nedokáže představit, ta lehkost se ztratila.

Urputně jsem se snažila vychovávat svou dcerku (tu prvorozenou, s druhou už díky zkušenostem přišla lehkost) správně. Podle naučených rad. Abych ji byla spíš partákem, abych ji podporovala, abych jí respektovala, aby věděla, že její názor je důležitý, učila jsem ji stát si za ním, abych jí příliš nezakazovala, aby si v rámci určitých hranic mohla dělat, co sama chce a mraky dalších.

Jenže moje pozornost nebyla každou minutu úplně stoprocentní, moje nálada nebyla za každých okolností sluníčková, trpělivost a vůle nebyla vždy pevná jako skála. Stále se mi v hlavě objevovala všechna ta vyprávění, rozhovory, videa a doporučení, která jsem se teoreticky naučila a která se mi zdála tak báječná a správná. A ve chvíli, kdy jsem se zachovala k Emince jinak, cítila jsem selhání. Měla jsem pocit, že jsem udělala obrovskou chybu a že ji vychovávám špatně.

Dopustila jsem, že místo toho, aby mi vše naučené pomohlo a zpříjemnilo domácí atmosféru, spíše mě to svázalo natolik, že jsem pomalu nemohla dýchat a motala jsem se v tom, jak se tedy mám k dcerce chovat. Neustále jsem sledovala své chování a reakce, pozorovala jsem Eminku, jestli v ní skutečně je to, co se do ní snažím vložit.

Žít dennodenně s výčitkami a s pocitem, že vám to, na čem vám záleží ze všeho nejvíc, vlastně moc nejde, není žádná hitparáda. Navíc, když nemáte podporu rodiny a okolí, je to ještě horší. Dostala jsem samu sebe do nepříjemného a bolestného tlaku. Do jakéhosi bludiště, odkud jsem cestu ven hledala téměř čtyři roky.

Jsem vděčná, že máme spoustu možností, kde se můžeme inspirovat. Je ale strašně důležité si přitom uvědomit, že doporučení jsou fajn, ale nejdůležitější jsem já a moje dítě, naše potřeby a zvyklosti. Můžeme dostat sebelepší rady, jak na to, ale pokud přitom nebudeme respektovat sami sebe a své děti, nebudou nám fungovat nikdy.

Nejdůležitější jsem já, moje dítě a to, co je nám oběma přirozené

Je potřeba získat důvěru v sebe jako rodiče a ne někdy až slepě přilnout k dobře mířené radě, která ale není šitá přímo nám na míru.

Jako rodič totiž zažijete stovky situací, kdy vám to v hlavě bude šrotovat, mísiit se ve vás emoce. Naše potřeby se zrovna nemůžou sejít s přáním dítěte a my jsme nešťastné, protože nevíme, co máme dělat. S vědomím, že by bylo lepší se zachovat jinak, než my v tu danou chvíli jen tak tak zvládneme nebo zrovna potřebujeme.

Na své cestě z bludiště jsem pochopila, že rodičovství není jen růžové. Museli bychom být roboti, abychom zvládali situace bez emocí. A právě emoce nám vkládají do hlavy mimo jiné výčitky a strach, že něco děláme špatně. Neděláme.

Děláme to nejlépe, jak zrovna dokážeme

Pokud se nám něco nelíbí, můžeme to změnit. Pokud se nám nějaká rada zdá dobrá, můžeme se jí řídit. Ale ne se jí nechat svázat. Nejsou totiž univerzální. Každý si je potřebujeme přizpůsobit do právě našich životů a našich dennodenních situací. Jen my známe sebe a své dítě nejlépe, jen my cítíme, co je pro nás nejlepší, na co naše děti dobře reagují, jaké jednání potřebují k tomu, aby jim bylo dobře.

Jen MY víme, jak nejlépe vychovat NAŠE dítě.