Jak si užít bezbolestný porod?

Já jsem porodila svého prvního syna v roce 2013. Tou dobou mi bylo čerstvých dvacet tři let. Od začátku jsem věděla, že se nemusím bát. Ovšem něco ve mně stále hlodalo. Přečetla jsem mnoho článků a diskuzí, které se týkaly porodu. Z každého jsem si vzala to, co mi dodalo ještě více klidu a odvahy. Vnitřní jistotu mi také dodal příběh mé maminky, která měla tak rychlý porod, že sotva došla do porodnice.

Pro mě bylo asi nejdůležitější to, že jsem většinu kontrakcí a příprav na porod strávila doma v klidném prostředí s podporou manžela. Daleko od porodnice, která ve mně vyvolává strach. Věděla jsem, že nechci žádné zásahy. Chtěla jsem mít svůj klid a nechat porod přirozeně plynout. Velice se mi líbí představa porodních domů, kde má žena svůj klid, ale doktor je vždy nablízku. Bohužel porodní domy se v České republice téměř nevyskytují.

Můj porod nebyl bezbolestný, ale nemám z něj žádné negativní dojmy a veškerá bolest po přiložení mého syna na tělo okamžitě zmizela. Ráda bych ještě někdy zažila porod mého dalšího dítěte. Zajímalo mě tedy, zda lze zažít bezbolestný porod. Co pro to udělat? Na tuto a další otázky mi Lucie odpověděla. Věřím, že budou inspirativní i pro vás.

Dáša: Ráda bych se zeptala, zda je vhodné se na porod aktivně připravovat pomocí cvičení? Jak předejít tak častému nástřihu hráze? Je vhodné použít k přípravě například Aniball, masáž hráze, nebo to nemá vliv?

Lucie: Nejsem zastánce universálních návodů a prohlášení. Ze své osobní zkušenosti, ale i zkušeností desítek jiných žen vím, že každá příprava na porod je velmi individuální. Každá máme jiný životní styl a je potřeba se právě tomu přizpůsobit. Zkrátka a dobře dělat to, co je nám blízké, známé, v čem se cítíme přirozeně a spokojeně.

Jinak se bude na porod připravovat žena, která žije třeba na vesnici v horách a pohyb je její vlastní a jinak žena z městského paneláku. Co se hráze samotné týká, opět je to velmi individuální a příroda při naší ženské výbavě myslela na všechno. Součástí těhotenství může být stále partnerské milování, což je ta nejpřirozenější příprava na porod, ať jde o masáž či zpevňování pánevního dna.

Pokud dojde při porodu k nastřižení hráze, nemusí to být záležitost pouze na fyzické úrovni, ale také psychické. Můžeme nevědomky opakovat příběh své maminky či mít v ženské rodové linii ukrytou nějakou hlubokou bolest, o které nástřih či natržení hráze vypovídá.

Záleží také na tom, zda je porod spontánní či intervenovaný. Při intervenovaném porodu většinou udává tempo porodního procesu lékař nebo porodní asistentka. Dítě je v podstatě tlačeno ven rychleji, než potřebuje, a natržení je tu. Nástřih je čistě lékařská potřeba, aby bylo více místa pro vsunutí rukou a vytažení dítěte. Že je to zásah ve většině případů absolutně zbytečný, je informace, kterou by měla každá žena vědět. Sama jsem přivedla na svět pět dětí bez natržení či nástřihu a ani jednu ze zmíněných pomůcek jsem nepotřebovala.

Dáša: Je důležité s miminkem komunikovat? Povídat si s ním třeba i o jeho cestě na svět?

Lucie: Komunikace s dítětem během prenatálního období je naprosto zásadní. Klíčem pro přirozený porod je právě spolupráce žena - dítě. Čím dříve si žena najde způsob jak komunikovat, tím víc bude sebejistá bez potřeby být odkázaná na někoho jiného, kdo jí řekne jak se dítěti v jejím vlastním těle daří. Období těhotenství je dobou veliké citlivosti a vnímavosti a stojí za to ho maximálně využít. Schopnost s dítětem nonverbálně komunikovat se neztrácí ani po porodu.

Kromě jiné komunikace dáváme dítěti zprávu o tom, že ho bereme na vědomí. Ve chvíli, kdy někoho beru na vědomí, dávám mu zprávu o tom, že JE, existuje, a to je základ jeho sebe-vědomí. Když mne jako dítě nikdo do pomyslné „hry“ nepřizve, na mém sebehodnocení se to stoprocentně projeví a ovlivní to celý můj následný život. Tedy do doby, než si uvědomím, že někde na počátku mého života jsem jako dítě prožila něco, co ze své podstaty mělo být jinak a podniknu potřebné kroky k nápravě.

Dáša: Vy jste se porodem prozpívala. Prozradíte, co si například prozpěvujete a jak moc je zpěv důležitý? Jaké ještě další věci byly pro Vás důležité u porodu?

Lucie: Ano, prozpívala jsem tři ze svých pěti porodů až do doby, kdy jsem si chytila děti do svých rukou. On ten text není úplně nejdůležitější, i když žánr a způsob, kterým zpíváte, určitě porod ovlivní. Zpěv je kromě krásného příchodu na svět, také přirozené dýchání. Zpěvem se přizpůsobujete dynamice porodu a nemusíte myslet na to, zda dýcháte správně či nikoliv. Prostě se necháte vést a hlasem se přizpůsobujete.

Zpěvem také vypouštíte ohromné porodní vlny, které ženským tělem prochází. Ve chvíli, kdy je žena nevypustí, zůstávají uvězněné v těle a přichází na řadu bolest. Porod je něco jako ohromná bouřka, velmi silná energie, která musí projít ženským tělem. Úkolem ženy je tu „bouřku“ nechat projít, být co nejvíce uvolněná, a i tomu zpěv hodně pomáhá.

Pro mne byla důležitá intimita, bezpečí a můj muž, který mi bravurně už během těhotenství vytvářel zázemí. Pro dobře prožitý porod je potřeba, aby byla žena citlivá, vnímavá, a takové ty oblasti života, kde je potřeba být spíše racionální či dokonce bojovná, aby přenechala svému muži. Bez mého muže bych nikdy neprožila při porodech svých dětí to, co jsem prožila, a nebylo důležité, aby byl fyzicky přímo u porodu. Nebo když to řeknu obráceně, určitě pro mne bylo důležité, že jsem mohla být u porodu bez fyzické přítomnosti mého muže. První porod jsem s partnerem prožila a i když dělal to nejlepší, co mohl, velmi mne jeho přítomnost rušila.

Dáša: Jak jste se cítila Vy bezprostředně po Vašem prvním porodu? A co Vám tento okamžik dal? Co vlastně bylo impulsem vydat knihu „Aby porod nebolel“?

Lucie: Můj první porod proběhl před více než šestnácti lety v porodnici. Svým způsobem by to byl pro někoho ideál, protože jsem rodila v krásně zařízeném pokoji s velkou vanou a přítomna byla pouze porodní asistentka (když tedy pominu studentku medicíny na praxi). I přesto mne porod velmi bolel, byla jsem hodně zklamaná, rozčarovaná. Z toho úžasného pokoje mne odváželi na kolečkovém křesle. Byla jsem tak zesláblá tlačením, že jsem nemohla chodit. Svých prvních čtrnáct dní mateřství jsem měla vysoké teploty a pohybovala se po čtyřech. Spodní část těla mne neskutečně, nebo spíš velmi skutečně bolela.

Byla jsem rozhodnutá, že něco jako „porod“ už nechci v životě zažít. Nikdy. Ani za nic. Skutečně jsme s mým mužem uvažovali o adopci dalšího dítěte. Pak ale přišla potřeba pochopit, co se vlastně stalo. Proč ta šílená bolest. Trvalo mi to pět let, ale pochopila jsem. Další děti už jsem přivedla na svět doma.

Proč kniha? Když zažijete něco tak nádherného, že se to v podstatě slovy nedá ani vyjádřit, máte potřebu se o to podělit. Přejete si, aby to mohly prožít i ostatní ženy, vaše dcery. Tak vznikla knížka. Už několik let je jednou z nejprodávanějších knížek v oblasti mateřství a rodičovství. Je také součástí Národní lékařské knihovny.

Dáša: Co když se na porod po psychické stránce připravím a najednou přijedu do porodnice, kde bude nepříjemná porodní asistentka, spěchající doktor a rázem se veškeré jistoty vytrácí. Je v tomto případě šance zažít bezbolestný porod?

Lucie: Porodní proces je ve většině případů namáhavá činnost, přirovnatelná k fyzicky náročnému špičkovému sportovnímu výkonu. Jednoduše řečeno, když se rozhodnete vyšlápnout na kole na Sněžku, bude to úžasný sportovní výkon, a když dobře rozvrhnete svoje síly, budete k sobě vnímaví, budete dýchat tak, aby vám bylo dobře, budete pít kdykoliv pocítíte potřebu, zpomalíte tempo vždy, když si to vaše tělo vyžádá, nebo naopak v některých úsecích přidáte... Dorazíte na Sněžku unavení, ale nemusí to bolet. A o tom to je i u porodu. O spolupráci se svým tělem, miminkem a na nějaké úrovni i se svým mužem. Podotýkám na nějaké úrovni. Podmínkou pro co nejjednodušší průběh celého procesu je nemít aktivní neocortex. Jeho úkolem je bedlivě hlídat intimitu a bezpečí prostoru a v případě ohrožení dává tělu signál, že nejsou vhodné podmínky pro porod a tělo proces pozastavuje. Záleží na tom, jak se žena od rušících a neocortex aktivujících vlivů v porodnici dokáže odpojit a nenechat se jimi ovlivnit.

Dáša: Co si myslíte o veškerém urychlování a zásazích do porodu jako je například časté vyšetřování, podání oxytocinu či epidurálu?

Lucie: Nedá se k tomu říct nic jiného, než konstatovat, že to vše ve skutečnosti porodní proces komplikuje, pozastavuje a činí ho bolestivým. Lidské tělo je moudré a tak jako jsme stále ještě neztratili schopnost početí a následného růstu a vývoje v děloze, umíme bez intervencí i přijít na svět. Často se setkávám s otázkou typu: Jak budu vědět, co mám dělat, když jsem prvorodička? Každé ženské tělo ví, jak má přivést na svět dítě a každé rodící se dítě dostalo do vínku schopnost přijít na svět. Pokud do tohoto procesu nezasahujeme, může být porod rychlý, svým způsobem jednoduchý a třeba i bez bolesti. Není to vždy nezbytně nutné a není selháním prožít cokoliv jiného. Každá z nás máme svůj životní příběh a každá z nás prožíváme jiné „učební lekce“. Život je moudrý učitel i průvodce sám o sobě.

Dáša: Kromě nastavení pozitivní mysli, co vše byste doporučila nastávajícím maminkám chtít/nechtít, mít/nemít u porodu, aby nebolel?

Lucie: Já nejsem zastánkyně pozitivní mysli. Vím, zní to zvláštně. Jenže pozitivní mysl sama o sobě nic nevyřeší. Je to jenom součást nějaké daleko hlubší práce. Doporučuji znát svůj vlastní porodní příběh. Není vždy nutné ho tahat z maminky. Existuje mnoho technik, kterým lze svůj vlastní porod prožít. I já s tímto tématem pracuji. Je dobré vědět, jaká témata mám pod slovem „porod“ ukrytá a která by mne mohla negativně ovlivnit.

Důležité je naslouchat sama sobě a dát na své pocity. Jeden gynekolog kdysi prohlásil, že ženské pocity během těhotenství nejsou nikterak směrodatné. Jsou! Jsou ty nejsměrodatnější a je na čase si skutečně tuto oblast vzít zase zpět do svých ženských rukou. Žena vytváří zázemí svému dítěti prostřednictvím svého těla, muž vytváří zázemí ženě. Neučí ji rodit, ani ji „nerodí“.

Dáša: Pořádáte také semináře, jaký typ žen k Vám chodí?

Lucie: Pořádám semináře, sdílení, workshopy. Jeden celodenní seminář pořádám i s mým mužem. Už ho děláme desátým rokem a máme ho moc rádi. Chodí všechny typy žen. Vysokoškolačky převažují. Některé přijdou, protože uvnitř sebe ví, že přirozený porod skutečně dostaly do vínku a chtějí být ve společnosti podobně uvažujících lidí. Jiné mají třeba v plánu císařský řez, aby se vyhnuly bolesti, ale když pochopí, o co jde, změní postoj, potažmo životní styl. Děje se to často..

Dáša: Na závěr: Je něco, co byste našim maminkám, třeba právě nastávajícím, které se prvního porodu bojí, ráda vzkázala?

Lucie: Pokud se něčeho bojím, je fajn vědět, co to je. Ve chvíli, kdy to vím, mám i možnost tomu porozumět. Tady potom nastává svobodná možnost volby, co skutečně prožít chci a co nechci. Jaké kroky k tomu či onomu udělám, nebo neudělám. Řešením není odevzdání zodpovědnosti někomu jinému, nebo pozitivní myšlení, bez hlubší práce na sobě.

Přeji všem ženám, ať se jim děje to nejlepší právě pro ně, s vědomím toho, že „to nejlepší“ má pro každou z nás úplně jinou podobu a není potřeba se srovnávat. Už když přicházíme na svět a nikdo nám do toho procesu nezasahuje, musíme si každý najít své vlastní tempo a polohu. Musíme objevit a realizovat sami sebe. Cesta porodní je s cestou životní totožná.

Knihu Aby porod nebolel máme pro tři z vás ve Věrnostním programu. Tak si pospěšte.