Tři porody a tři příběhy

První porod před lety: Když žena neměla na výběr

Můj první syn přišel na svět v době, kdy byl přístup k porodu v českých porodnicích úplně jiný než dnes. Otec u porodu nebyl povolen. Žena rodila sama - bez podpory, bez soukromí. Byla jsem odvezena do místnosti, které se říkalo „hekárna“. Společná místnost plná rodiček, žádné soukromí, jen bolest a strach. Dodnes si pamatuji ten pocit osamění. Lékař přišel, zhodnotil situaci a odešel. Epidurální anestezie nebyla běžnou možností a komunikace byla minimální. Rodila jsem s připoutanými nohami, obklopená personálem i studenty. Nikdo se mě neptal na souhlas. Cítila jsem velký stud.

Nástřih hráze byl automatický. Rodilo se dle příkazů, zákaz emocí nebo křiku, nic přirozeného. Studené nepodporující prostředí. Miminko bylo mimo, nemohla jsem si jej po porodu ani pochovat. Na sále jsem zůstala ležet sama, syn byl v postýlce daleko ode mě. Sotva jsem na něj dohlédla. Porod trval 12 hodin. Druhý den jsem už měla svého chlapečka u sebe na pokoji, kde nás leželo 5 maminek.

I když to nebylo jednoduché, byla jsem na sebe pyšná. Dnes je mému prvnímu miminku 25 let a jsem na něj hrdá.
 

Druhý porod: Císařský řez a boj o život

O čtyři roky později jsem čekala druhého syna. Těhotenství nebylo bez komplikací. Vývoj plodu se zastavil a lékaři doporučili předčasné ukončení těhotenství. Přirozený porod nebyl možný. Miminko by ho nezvládlo. I přes svůj odpor k císařskému řezu jsem musela souhlasit. Šlo o život mého dítěte.

Operace proběhla v celkové anestezii. Probuzení bylo velmi bolestivé. Učila jsem se postavit se na nohy a alespoň trochu začít fungovat. Už mi byla ale věnována velká podpora sestřiček. Před odjezdem na sál mě velmi utěšovaly, manžel mi zamával a tak to bylo mnohem hřejivější než první zkušenost. Strach byl ale i tady přirozenou součástí. Syna jsem čtyři dny neviděla - byl v inkubátoru na jiném oddělení. Ten pocit, kdy jiné maminky měly svá miminka u sebe a já ne, byl srdcervoucí.

Pátý den mě na vozíku převezli za mým maličkým bojovníkem. Hadičky, inkubátor, drobné tělíčko… ale žil. A to bylo jediné důležité.

Dnes je mu 21let. Zvládl to. My oba jsme to zvládli.

Třetí porod: Respektující přístup a porod s partnerem

Po osmi letech jsem čekala třetího syna. Tentokrát jsem poprvé cítila skutečnou podporu a respekt. Lékař doporučoval císařský řez kvůli jizvě z předchozí operace. Riziko ale nebylo zásadní a já jsem se rozhodla pro přirozený porod. Poprvé jsem měla možnost volby.

Epidurální anestezie nebyla doporučena, abych cítila případné komplikace. Rodila jsem bez tišení bolesti - stejně jako poprvé. Rozdíl byl ale obrovský.

Na sále byl se mnou manžel. Podpora partnera u porodu je něco, co nelze popsat - musí se to zažít. Přítomna byla jen lékařka a sestra. Respektovaly přirozený průběh. Nástřih hráze nebyl volen automaticky, ale jen byl-li skutečně potřebný. Po celou dobu jsem už necítila ten velký strach jako předešlé porody. Miminko mi bylo ihned položeno do náruče. První hodiny jsme strávili všichni spolu v soukromí. Měla jsem nadstandardní pokoj, návštěvy bez omezení a klid na zotavení.

Dnes je mému třetímu synovi 13 let.

Jak se změnily české porodnice?

Když porovnám své tři porody, vidím obrovský posun: větší respekt k rodičce, možnost porodu s partnerem, individuální přístup, kontakt kůže na kůži, nadstandardní pokoje, právo na informované rozhodnutí. 

Z porodů bez soukromí a bez hlasu ženy jsme se posunuli k respektujícím porodům, kde má matka možnost volby.

Co mi tři porody daly

Každý porod byl jiný. Každý mě něco naučil. Strach. Bolest. Bezradnost. Ale také síla, odvaha a obrovská láska. Víra, že jako jiné maminky, i já to zvládnu.

Podmínky se změnily, jedno ale zůstává stejné - i když stále máme strach jestli porod zvládneme, zázrak zrození života a pohled do očí miminka nám vše vynahradí a my si uvědomíme, kolik síly jsme v sobě měly.