Když se vaše dítě liší

Po zhruba čtyřech měsících nám učitelka při vyzvedávání sdělila, že syn podle jejího názoru nespolupracuje tak jako ostatní děti a že paní ředitelka doporučuje vyšetření u psychologa. Přestože jsme věděli, že je spíše uzavřenější povahy, doporučení psychologického vyšetření nám přišlo přehnané.

Tlak na psychologické vyšetření a specializovanou školku

Ředitelka mateřské školy si nás následně pozvala na osobní schůzku. Tu vedla v naprostém soukromí, což oceňuji. Zároveň ale zaznělo, že „běžná“ školka pro našeho syna není vhodná a že by měl nastoupit do školky specializované. Opět byl zdůrazněn požadavek na psychologické vyšetření.
I když jsme syna nevnímali jako psychicky labilního nebo nemocného, absolvovali jsme hned dvě odborná vyšetření. Chtěli jsme mít jistotu a respektovali jsme zkušenosti pedagogů.

Výsledek vyšetření: žádná diagnóza

Ani jedno vyšetření neprokázalo žádnou poruchu. Naopak – syn byl hodnocen jako velmi chytrý a bystrý, což se později potvrdilo i ve škole, kde je dnes označován za nadprůměrně inteligentního. Jeho chování ale odborníci popsali jako uzavřenější, s vlastním přístupem ke světu. Přesto se situace ve školce neuklidnila. Po doložení výsledků jsme byli označeni za rodiče, kteří nespolupracují a nechtějí problém řešit. Stejně jako popisují jiní rodiče v podobných zkušenostech.

Když se dítě stane terčem kolektivu

Syn se postupně stal terčem mezi dětmi. Došlo dokonce i k fyzickému napadení, při kterém se školka postavila na naši stranu – bylo jasné, že syn byl napaden neprávem. Celková atmosféra se ale zhoršovala a bylo cítit, že do kolektivu „nezapadá“.

Řešení, které nebylo standardní

Rozhodli jsme se pro nestandardní krok. Navštívili jsme specializovanou mateřskou školku a otevřeně popsali celou situaci. Chápali jsme učitelky, které si s naším synem nevěděly rady, ale především nám bylo líto jeho.

Ředitelka specializované školky nám sdělila, že bez diagnózy syna přijmout nemohou. Zároveň nám ale doporučila obrátit se na pedagogicko-psychologickou poradnu a zkusit situaci řešit jinou cestou.

Pedagogicko-psychologická poradna a individuální přístup

V poradně byl syn opět hodnocen jako velmi inteligentní. Bylo však doporučeno, aby měl individuálnější přístup – především kvůli uzavřenosti a obtížnému zapojení do kolektivu. Objevila se také lehká řečová vada, spíše způsobená ostychem v cizím prostředí. Doporučení bylo formulováno tak, aby mohl být přijat do specializované školky. A povedlo se.

Specializovaná školka jako bezpečný prostor

Ve specializované školce bylo ve třídě osm dětí a tři učitelky. Přístup byl zcela odlišný – individuální, respektující, podporující. Syn se zde cítil bezpečně, šťastně a přijímaný. Dokonce ze školky často nechtěl ani odcházet domů. Místo nálepkování byly vyzdvihovány jeho silné stránky, dostával povzbuzení a pochopení. A právě to bylo klíčové.

Je každá odlišnost diagnóza?

Neodsuzuji učitelky v běžných mateřských školách. Chápu i rodiče, kteří stojí za svým dítětem. Ale tvrzení, že rodiče nespolupracují, často není pravdivé. A slyšet, že vaše dítě „nepatří do normálního kolektivu“, je velmi nepříjemné.

Stále přemýšlím nad tím, kde se v posledních letech bere tolik dětských diagnóz. Je opravdu každá odlišnost porucha? Proč dříve ve školkách podobné věci nebyly - nebo se jen tolik neřešily?

Kdo určuje, co je normální?

Musí každé dítě, které je jiné, hned k psychologovi? Jak to celé vnímá dítě samotné? Kdo určuje hranici mezi normálností a „problémem“? Ani dnes nemám jednoznačné odpovědi. Při nástupu do školy byl syn opět vnímán jako zvláštní. Opakované vyšetření ve výchovné poradně přineslo podobný závěr: milý, citlivý chlapec, žijící ve svém světě, s lehkou úzkostí.

Je to velmi křehké téma. A otázka zůstává: je problém ve škole, v rodině, ve výchově – nebo jen v tom, že některé děti jsou prostě jiné?