Matka – nejdůležitější profese v přípravě budoucnosti lidství

Na profesi matky neexistuje odborné vzdělávání. Až donedávna se opírala o instinkty, které udržovaly lidský rod. Ale instinkty postupně vyhasínají a my se budeme muset naučit mnoho skutečností uchopovat jasným vědomím. Tyto skutečnosti, které byly pro dřívější generace samozřejmostí, se dnes pomalu ztrácejí.

Dítě není zmenšený dospělý člověk

První z těchto dřívějších samozřejmostí, které musíme jasným vědomím uchopit je, že dítě není zmenšený dospělý člověk.

Dětský svět je tvořen jinými zákony, než myslí náš intelekt. Dětský svět je celistvější a je určován barvou, tόny, vůněmi a pravdivými obrazy pohádek. Vše, co předčasně zatěžuje intelekt, ruší dítě v jeho přirozeném vývoji a korumpuje některou z možností celistvé harmonizace osobnosti. Pro dětský svět je přirozenou hračkou voda, bláto, kamínky, dřevo, tráva, kytičky, sníh, zkrátka vše, co poskytuje laskavá příroda. Stejně tak je pro dítě přirozená nápodoba činností rodičů nebo jiných dospělých.

Dítě žije ideály Dobra, Pravdy a Krásy. Samozřejmě, že do jeho světa může vtrhnout zlo, lež a ošklivost, které duši ničí a s nimiž se pak dospělý člověk potýká v celém svém citovém životě. Samozřejmě, že dítě se zájmem sáhne po každé hračce, kterou mu nabídneme, nebo kterou u druhých vidí, byť byla sebedestruktivnější.

Dítě je otevřené všemu, co k němu z okolí přichází a vše do sebe nasává jako houba, bez rozlišování. Rozlišování a rozpoznání zdravého vývoje dítěte je úloha nás dospělých.

Na člověku není nejpodstatnější intelekt

Dalším z našich mylných předpokladů je, že na člověku je nejpodstatnější jeho intelekt.

I tuto tezi budeme muset uchopit jasným vědomím. Inteligence není redukována jen na IQ, ale rozlišujeme inteligenci sociální, emocionální a spirituální. V přístupu k dětem i dospělým nesmíme podceňovat tyto další formy inteligence, protože naše doba je právě pro mimointelektové složky velkou výzvou.

Od dob Odysseových i Jákobových můžeme sledovat rozvoj rozumu a všech jeho kvalit. Stále ještě soucítíme s důvěřivými, podvedenými Trojany, kteří vtáhli koně do města, zbořili kvůli tomu hradby a ani se nepodívali, kam se ti Řekové schovali a nebo, co je v tom koni schováno. To by přeci dnes udělalo každé malé dítě. Nebo Jákob – podvedl svého bratra i otce, a když bojoval celou noc s andělem a ráno jej prosil o požehnání, které mu anděl nechtěl dát, ozval se boží hlas: “Požehnej mu, neboť on je můj vyvolený.“ Tady vidíme, jak rozvinutý intelekt a rozumové schopnosti bourají veškeré dřívější představy.

V psychologii je však znám výrok C. G. Junga: “Nastoupí-li intelekt na místo duše, stává se škůdcem ducha.“

Nová doba, srovnatelná s dobou Odysseovou a Jákobovou, je právě doba, ve které žijeme. Začínají na nás doléhat otázky, které souvisí s naším jasným vědomím a s pamětí srdce. Jsou to otázky, které již nesekularizují problémy, ale které naopak začínají od nás vyžadovat komplementární přístup.

Náš intelekt, v zaujetí řešením daného problému, příliš nezohledňoval druhou stranu a nezabýval se otázkami typu - čemu prospívá a čemu škodí. A tak třeba v radosti, že jsme objevili ženskou hormonální antikoncepci, jsme nedohlédli na to, že s jejím užíváním postupně zamoříme ženskými hormony vody i zemi a tím začneme ovlivňovat přirozenou polaritu mužského a ženského. Nebo jiný příklad - naše extenzivní zemědělství nejenže zamořilo vody dusičnany, ale vyhubilo z půdy žížaly, různé druhy hmyzu, poničilo včelstva a konečně i tím, že půdu udusalo do téměř kompaktní hmoty, způsobilo její špatnou savost a tím i záplavy, protože vody se nemohou rozlít v lesích, ani vsáknout do vyprahlé půdy. A tak bychom mohli dále pokračovat v katastrofických scénářích ad libidum.

To ale není naším účelem. Hledáme, jak jasným vědomím uchopit to, co bylo dříve uloženo v našich instinktech.

Emocionální inteligence a pochopení zákonitostí přírody

A tady nám významně pomáhá inteligence emocionální, jak už píše Exuepéry v Malém princi a říká to representant přírodních sil, Liška.

„Správně vnímáme jen srdcem.“ Kvalita srdce byla v době vlády intelektu zanedbávána. Kvalita srdce není rozvíjena násilím, vraždami, thrillery, ale krásou a pravdivými obrazy, z nichž žije lidská duše.

Dítě zraňuje křik, hádky, hlasitá hudba, nenávistné prostředí, předčasně probuzený intelekt a sexualita. Dítě matku vnímá jako ztělesněné dobro. Dítě dokonce nevnímá, že mamince roste bříško s dalším sourozencem, pokud na tuto skutečnost není upozorněno. Zcela vystačí s imaginací čápa – velkého bílého ptáka s červeným zobákem a červenýma nohama. I tušení smrti je v této imaginaci zastoupeno – černými pruhy na křídlech. Zvláštním tajemstvím je, že v Čechách a na Moravě nosí holčičky vrána.

Všechna ta říkadla, písničky a básničky, které jsou zachovány v knize Český rok, mají svá opodstatnění. Bylo by možné napsat odbornou interpretaci každé z nich. Jen jeden příklad za všechny – dětská hra „Zlatá brána“. Je to brána slunce, do níž člověk vchází každým dnem a za níž na dítě čekají mnohá osudová překvapení. Večer zase touto branou prochází člověk do noci.

Jednotlivé svátky roku pomáhaly lidem udržovat v duších rytmus roku již od útlého dětství. Všechny slavnosti souvisely s přírodou a s jejím životem, protože díky této spjatosti můžeme na zemi žít. Člověk by nemohl žít bez přírody a příroda by nemohla žít bez člověka. A proto další výzvou našemu jasnému vědomí je pochopení zákonitostí přírody, aby naše společné obohacování se vytvářelo harmonickou kulturní krajinu a nikoliv svévolnou poušť.

Ve všech těchto hlavních oblastech je nezastupitelná úloha matky. Vždyť i příroda sama je často jako matka označována.

Inteligence sociální

Rozvoj inteligence emocionální začíná vztahem k matce, rozvíjí se v rodině a pomalu se přidává i rozvoj inteligence sociální. Samozřejmě, že všechny tyto složky inteligence jsou neoddělitelné a je nutné rozvíjet je současně v míře takové, jak tajuplná proměna dítěte v dospělého člověka probíhá. Ale v každém jednotlivém stupni jsou příhodnější podmínky pro akcent některé z kvalit inteligence.

V inteligenci sociální a v jejím rozvoji má významnou úlohu otec – táta. Máma souvisí více s tím, co je „samozřejmě mé“, co mám a táta se vztahem k druhému já, tj. k ty. Tak byla dříve matka spíše „posvátnou“ osobou a otec přirozenou autoritou, která uváděla do lidského světa.

I tyto skutečnosti musíme znovu uchopit jasným vědomím, protože tradice, související s instinktivní daností, jsou významně posunuty.

C.G.Jung  (1875-1961) hovoří o archetypech uchovaných v lidské paměti. Ano, tyto archetypy se objeví znovu v naší paměti, nastane-li krizová situace. V těch extrémních situacích, jako byly třeba za druhé světové války koncentrační tábory, se archetypy znovu dostanou ke slovu a lidé mají možnost znovu se rozpomenout na lidské kvality.

Inteligence spirituální

Jedním z příkladu vědomého uchopení lidských kvalit tváří v tvář bestialitě, nenávisti a temnotě, byl rakouský filosof židovského původu Viktor Frankl (1905-1997). Ten právě v koncentračních táborech objevil sílu slova, z níž později postuloval celou svou logoterapii.

Jiným příkladem je Arno Stern, který devadesátiletý, ještě žije. Arno Stern (*23.6. 1924 v Kasselu), je rovněž židovského původu a byl, jako dítě odvezen do koncentračního tábora. Tato zkušenost jej po válce vedla k emigraci do Francie. Tam se stal, jak sám říká, „nepedagogickým pedagogem.“ Později založil dvě významné instituce – School for Practitioners of Creative Education a R.I.S.E. Research Institute for the Semiology of Expresion. Umělecké, tvořivé a spontánní vzdělávání je jeho hlavním přínosem k pedagogice.

Protože s jeho přístupem máme i u nás vlastní zkušenost (v roce 1996 měl v Sociálně terapeutickém centru Tabor v Nové Vsi nad Popelkou kurz pro lékaře, psychology a umělce, který zprostředkoval pan Milan Cháb (1952- 2001) – ředitel ústavu sociální péče v Horní poustevně).

Arno Stern pracuje s kreativitou jednotlivce. Ve svém „clolie“ uzavřené místnosti, v jejímž středu je stůl s barvami, nechá vstoupivšího vzít si papír a vybrat si místo, kde chce malovat. Barvy jsou krásné a papír se na stěnu připíchne připínáčky. Vnější věci mají přísná pravidla, ale vzniklé obrázky nikdo nekomentuje, ani nehodnotí. Tak vznikají obrázky, kdy duše se sama malováním uzdravuje. Obrázky jsou ukládány v deskách a archivovány. Arno Stern spoléhá na salutogenezi lidské duše.

U Viktora Frankla, Arno Sterna a dalších můžeme už hovořit o inteligenci spirituální. Inteligence spirituální čerpá z inspirace, kterou člověk získá mohutnými prožitky, skutečnou pokorou a zbožností.

Zbožnost se může v dospělém věku vyvinout u člověka ze zážitků úcty, kterou prožije dítě ve vztahu k druhým, ale kterou získá dítě i ve vztahu k sobě. Pak se tyto zážitky transformují do úcty a pokory ve vztahu k ostatním i k přírodě, které můžeme označit pojmem zbožnost.

Vnímání inspirace hlubokých souvislostí prožitků a smyslu lidského života patří do oblasti inteligence spirituální.

Vrátíme se opět na začátek našeho vyprávění – k matce. Matka svým hlubokým porozuměním bytosti dítěte může zásadně ovlivnit jeho další uplatnění v celém životě.

Mírný, laskavý, moudrý a přesto pevný přístup k dítěti vyžaduje od matky skutečnou emocionální zralost a moudrou spolupráci s pravou bytostí dítěte. Dítě napodobuje, ale i zkouší hranice. Je-li matka emocionálně zralá, dokáže v rodině harmonicky působit i ve vztahu k otci a tím celá rodina získá skutečný základ a může se stát chrámem, v němž děti dozrají do dospělosti. Je to samozřejmě ideál, ale proč bychom ideál nemohli postulovat. Tento ideál neznamená, že matka „je u plotny uvázaná“, ale znamená, že matka nechá své děti participovat na svých aktivitách v míře, v jaké je to pro obě strany možné. Stejně tak otec, v socializační fázi, svou trpělivostí a spoluprací s dítětem umožní rozvoj jeho manuálních dovedností. Čím více dítě získá od obou rodičů v raném dětství nápodobou, tím větší je možnost, že dospělý člověk bude vnímavější pro potřeby druhých a dokáže moudře vybalancovat i nejrůznější osudová úskalí. Zároveň je naděje, že i on bude schopen utvořit funkční rodinné vztahy a dívka s obrazem moudré a laskavé matky má naději, že se matce i v mateřství bude podobat.

PhDr. Anežka Janátová

O autorce (ze stránek Akademie Tabor): 

Narozena 1945 v Táboře. Po získání doktorátu v oboru pracovala několik let jako výzkumný pracovník, poté působila jako psycholožka v pedagogicko-psychologické poradně a v Jedličkově ústavu v Praze, kde byla tři roky také ředitelkou. V roce 1992 založila Spolek pro léčebnou pedagogiku,sociální a uměleckou terapii v ČR, jehož je dodnes předsedkyní. V roce 1993 vytvořila koncepci Ateliéru léčebné pedagogiky a sociální terapie při Institutu pedagogiky volného času (soukromá, státem uznaná škola) a vedla jej do roku 1997, kdy založila Akademii sociálního umění TABOR. V roce 1993 iniciovala vznik Nadace Tábor a Sociálně terapeutického centra Tábor v Nové Vsi nad Popelkou, jehož součástí je i biologicko-dynamické zemědělství. Je konzultantkou několika chráněných dílen a spolupracuje s waldorfskými školami v ČR. Je předsedkyní Anthroposofické společnosti v ČR. V Akademii TABOR vyučuje zejména následující témata: Člověk jako tvůrce vlastního osudu; Prostor a čas - dimenze lidské existence; Sociální handicap; Logoterapie; Dramaterapie; Biografická práce.