Pamatujte si, dokonalá matka neexistuje

Vanda se vaničkování intenzivně věnuje více než 4 roky a za tu dobu jí rukama proplavalo stovky dětí. Sama je maminkou dvou dětí Mikuláška a Vandičky a brzy jí do rodiny přibude třetí přírůstek. Pro Vandu je její práce koníčkem a obrovským hnacím motorem a citlivě reaguje nejen na potřeby dětí, ale i na potřeby maminek. Při své práci zjistila, že novopečené maminky řeší řadu různých problémů a nevědí, na koho se obrátit. Proto svou činnost rozšířila i o různé poradenské služby a psychickou podporu.

Markéta: Podle názvu tvých stránek by si člověk myslel, že se specializuješ na plavání novorozenců ve vaně. Ty toho ale děláš mnohem víc! To byl původní záměr, nebo se to tak nějak všechno nabalilo?

Vanda: Vše začalo kojeneckým plavání, tkz. vaničkováním, které je u rodin doma v jejich vlastní vaně. Po čase jsem zjistila, že maminky toho zajímá o hodně více. Například potřebovaly pomoci s kojením, nebo vůbec s péčí o miminko. Ptaly se na různé věci, od očkování po příkrmy, nebo jak uvázat miminko do šátku. V podstatě si o další kurzy či pomoc řekly samy a daly tak mé profesi další směr. Vzdělávala jsem se proto dál a dál. S oblibou říkám, že jsem v tom ze začátku plavala jak nejlépe jsem uměla. Poté se ze mě stala certifikovaná instruktorka kojeneckého a dětského plavání, odbornice na psychomotorický vývoj dítěte, průvodkyně rodičovstvím, laktační poradkyně a nakonec i dula. Teď říkám, že v tom plavu „odborně“ (smích). Také moc ráda fotografuji a proto při práci děti s rodiči i fotím, aby měli pěknou vzpomínku.

Markéta: S jakým problémem se na tebe maminky obracejí nejčastěji?

Vanda: V dnešní době shledávám jako problém pracující babičky a tzv. vykořeněnost a anonymní způsob života. Již nežijeme pospolu, jako to bývalo dříve. Informace se k maminkám dostávaly prakticky hned a rovnou i s pomocí v domácnosti. Dnes nám rodiče nemohou moc pomoci, protože pracují, nebo žijí daleko od nás. Žijeme v době internetu ve kterém je přehršel informací. Jenže každý si může publikovat co chce, a co má pak dělat maminka, která je z toho všeho zmatená a v podstatě opravdu neví, co je nejlepší. Chytáme se do pastí, které na nás všude číhají. A protože věříme, že když někde napíší, že je to či ono pro nás či naše miminko to nejlepší, tak tak činíme. A ve finále jsme zklamaní, že to nefunguje a hledáme odbornou pomoc. Často ale pozdě. Hodně se na mne maminky obracejí s prosbou o pomoc s kojením. V porodnici skoro každému hned nasadí dokrm, aby miminko rychle přibývalo na váze a mohlo jít domů. To ale fatálně naruší nástup laktace a maminky se pak potýkají s nedostatkem mléka. Také v porodnicích neučí, jak s miminkem zacházet, jak s ním manipulovat nebo jej utišit. To je další velmi častá otázka od maminek.

Markéta: Přesto tvojí hlavní náplní zůstává vaničkování. Jak vlastně probíhá a je o něj velký zájem?

Vanda: Vaničkování je slangový název pro kojenecké plavání, které probíhá ve vaně nejčastěji přímo doma u rodiny. Instruktor v podstatě přijede domů, s miminkem cvičí, vše rodiče naučí a do další návštěvy rodiče s miminkem vaničkují dle instrukcí sami. Stávají se tak vlastně odborníky na své miminko.

Zájem je v posledních dvou letech opravdu enormní. Ze začátku jsem vaničkovat zvládala sama, poté jsem musela odmítat a velmi mě to mrzelo. V současné době mám pod sebou čtyři další instruktorky, které pro mne pracují v Praze a pátou mám v Brně. Další se právě školí pro oblast Jižních Čech.

Často se mi také stávalo, že se na mě obracely i maminky, které neměly možnost sehnat instruktorku ve svém okolí a pro jiné zase bylo vaničkování mimo jejich finanční možnosti. Přemýšlela jsem jak tento problém vyřešit a nedávno jsem dokončila jeden velký projekt výukových videí kojeneckého plavání. Videa jsou dostupná na mém webu a možnost vaničkovat mají tedy všichni, kdo plavat se svým miminkem chtějí. Na videa se můžete podívat zde http://www.vanickovani.cz/vyukova-videa/.

Markéta: Co vaničkování dětem přináší a jsou nějaká rizika?

Vanda: Vaničkování především utužuje vztah mezi miminkem a rodiči. Je to krásná aktivita a často se mi stává, že maminky až zaslzí dojetím. Miminka si pobyt ve vodě užívají, cvičení podpoří jejich psychomotorický vývoj, rozhýbá střeva a pohyb tak pomůže od bolavého bříška. Miminka se také krásně unaví a pak spokojeně a hluboce spinkají. Rizika vaničkování v domácím prostředí nejsou. Voda je přirozené prostředí, však v něm miminka trávila 9 měsíců v bříšku maminky. Není například pravda, že pokud se namáčí ouška pod vodu, jsou děti náchylnější k zánětu středouší. Je však potřeba dbát na správně vysušení a ihned s miminkem nechodit ven.

Markéta: Je vaničkování vhodné pro úplně každé dítě a je lepší vaničkovat samostatně doma, nebo docházet do specializovaných center?

Vanda: Nesetkala jsem se s miminkem, kterému by voda v něčem nepomohla. Mám zkušenosti s vaničkováním handicapovaných či postižených dětí a na nich je krásně vidět, jak jim pobyt ve vodě a cvičení pomáhá. S vaničkováním lze začít už od zahojení pupíčku.

Osobně doporučuji s nejmenšími miminky raději vaničkovat v domácím prostředí. Jednak je to z důvodu tzv. „vlastních“ bakterií, a také protože je to pro maminku i miminko mnohem pohodlnější. Při docházení do plaveckého klubu může mít miminko problém si zvyknout na cizí prostředí a nepřiměřeně chlorovaná voda neprospívá dýchacím cestám miminka. Děti ještě nemají plně vyvinutou imunitu a také nejsou plně očkovaná. Jsou tedy potencionálně vystavena různým infekčním nemocem.

Doma ve vlastní vaně si může miminko bez stresu osvojit základní plavecké dovednosti, postupně si přivyknout na nižší teplotu vody a kolem 6-7 měsíce, kdy už vana pomalu přestává stačit přejít do bazénu.

Markéta: Za jak dlouho si maminka osvojí manipulaci s dítětem ve vaně?

Vanda: Na každé hodině učím rodiče něco jiného. Cviky jsou úměrné věku a dovednostem miminka. Za první hodinu se rodiče naučí, jak s miminkem ve vodě manipulovat a naučí se první čtyři cviky. Již po první lekci jsou všichni schopni s miminkem do další lekce plavat sami. Na další hodině vše překontroluji, pokračujeme dál a přidáváme nové úchopy a cviky. Potřebné množství návštěv je individuální záležitost a odvíjí se od potřeb miminka nebo maminky. S některými rodinami jsem se viděla třeba jen třikrát a s některými dokonce i více jak desetkrát. Většinou se ale po 5 až 6 lekcích rodiče stávají odborníky (smích).

Markéta: Teď trochu změníme téma. Velmi mě zaujalo, že sis prošla poporodní depresí a otevřeně o tom hovoříš. Mám pocit, že to je téma, které se týká čím dál tím více maminek. Co si myslíš, že to způsobuje?

Vanda: Na začátku jsem se již zmiňovala o vykořeněnosti a nepřipravenosti na to být matkou. Kolik rodiček má s miminkem nějaké zkušenosti před vlastním porodem? Většinou nemají žádné. Kurzy před porodem jsou sice fajn, ale rozhodně nás na rodičovství nepřipraví. To takové občasné pohlídání miminka sestře či sousedce, která si odběhla pověsit prádlo, jak to bývalo dříve, by nás vyškolilo lépe. A tak si domu přineseme vlastní dítě a doslova na něj zíráme. Bojíme se jich dotknout, stresujeme se, že zapláče a něco bude chtít. A budeme vůbec vědět co? Místo užívání si mateřství se bojíme, nevěříme si a často se děsíme toho, co přijde. Záměrně zmiňuji slovo nevěříme si. My se totiž ani neposloucháme, přestaly jsme. Posloucháme internet a knihu Péče o dítě, kterou napsal cizí muž. Naše vnitřní intuice a mateřské pudy jsou pohřbeny hluboko v nás a pokud je nenastartuje porod, který často bývá veden za pomoci chemických přípravků, které nedovolí přirozenému vyplavování hormonů, jsme ztraceny.

Markéta: Jak se poznají první příznaky poporodní deprese a co se s tím dá dělat?

Vanda: Po porodu prochází žena velkou změnou hormonů, které způsobují různé stavy, od blaženosti, štěstí až po melancholii a plačtivost. To vše je normální, pokud to trvá určitou dobu. Nejkritičtější je 6. den po porodu. Takovým stavům se říká poporodní blues a mělo by spontánně zmizet do 12. dne. Když tento stav trvá více než dva týdny, může přejít do poporodní deprese. Ta se většinou objevuje 3-4 týdny po porodu a pokud žena nevyhledá pomoc, trvá zhruba do osmi měsíců věku dítěte. Okolí maminky či žena sama by měla zpozornět v případě, že mívá sluchové halucinace, blouzní, má abnormální strach o dítě, přemýšlí o sebevraždě nebo ji miminko přivádí na myšlenky, že by mu ublížila. Takové stavy se nazývají poporodní psychóza, neboli tzv. Laktační psychóza.

Já osobně jsem si přinesla první dítko z porodnice a snažila se o něj starat, jak nejlépe jsem mohla. Ale nebylo to ze mě. Věděla jsem, co dělat a dělala jsem to dokonale a to také možná byla ta chyba. Nespala jsem, sterilizovala jsem, žehlila jsem, uklízela jsem... Únava se zvyšovala a pocit, že to nezvládám začal vládnout. V naprosté vyčerpanosti jsem hleděla do postýlky na své dítě a říkala si „hm dítě“. V tu chvíli se mi v hlavě rozsvítilo a já si řekla, že to přeci takto nemůže být a vyhledala odbornou pomoc.

Nejdůležitější je si uvědomit, že je potřeba sdílet své pocity a ne se za ně stydět! Ženy tyto stavy vnímají jako osobní selhání a ze strachu z odsouzení se o nich bojí mluvit. A tak se často stává, že si okolí problému včas nevšimne. Čím dříve se tento problém začne řešit, tím dříve se vyřeší. Důležité je umět si říct o pomoc s domácností. Okolí by mělo zajistit aby maminka měla hodně spánku, pravidelné jídlo, chodila ven s jinými maminkami a prostě měla i nějaký čas pro sebe. Pamatujte si, dokonalá matka neexistuje.

Markéta: A otázka na závěr. Jak obecně vnímáš mateřství? Čím tě obohacuje?

Vanda: Bude to znít jako klišé, ale pokud mateřství v sobě najdeme, tak je to ta nejkrásnější věc, co může ženu potkat. Mě osobně velmi změnilo, udělalo ze mě lepšího člověka a neustále mne posouvá dál.

Vando, děkuji mockrát za rozhovor a těším se na další příspěvky od tebe. Pokud se chcete o Vandě a její práci dozvědět více, navštivte stránky www.vanickovani.cz a můžete se těšit na další články, které vám na stránkách ProMaminky.cz přineseme.