Když s dítětem cloumají emoce

Tentokrát jsme se inspirovaly rozhovorem se zakladatelkami soukromé rodinné poradny Akademie rodičovství Ivou Kyselou a Katkou Novotnou. Obě se potkaly v dětském domově, kde zprvu pomáhaly dětem s přechodem do běžného života. Až poté vytvořily projekt, kterým chtěly vytvořit zázemí pro rodiče s jakýmkoliv výchovným či komunikačním problémem. Už několikátým rokem provozují kurzy a semináře, píšou knihy.

Nejčastější problémy s dětmi 

Možná vy sama před tím, než jste měla první a další dítě, jste byla přesvědčená, že s dětmi žádné “potíže” mít nebudete. Nebo alespoň ne před pubertou. Ono obecně rodiče a především maminky touží po podpoře v různých etapách vývoje dítěte, přičemž se mnohdy nejedná o kázeňské prohřešky. Ať už rodiče vyhledávájí poradnu, sáhnou po knize o výchově, zaplatí si nějaký kurz či se jen obrátí o pomoc v diskuzi na internetu, řeší tak nějak ty stejné záležitosti dokola. U malých miminek rodiče trápí koliky, častý pláč, růst zoubků, problémy s kojením, odmítání příkrmů. Vše má řešení, chce se však obrnit velkou dávkou trpělivosti, u malých miminek to chce především čas. S mnohými trápeními nám pomůže kontaktní rodičovství. Radu najdete nejen v našich Článcích, ale i Diskuzi a Poradně.

U starších dětí už tu může být období vzdoru, nechce se přebalit, čistit si zuby, nechce se oblékat, nechce jíst, pláče ve školce, trápí se ve škole apod. Nápomocné vám můžou být i články Jak se ráno s dětmi vypravit včas a v klidu, velmi užitečný může být článek Vytvořte si s dítětem hluboký vztah. Pokud dítě nechce spát nebo pláče, možná se vám bude líbit článek o společném usínání. Jak na záchvaty vzteku jsme psaly v tomto článku, o nastavení hranic zde, tento článek je zase o tom, jak vést děti k samostatnosti.

Svým způsobem jsou výše zmíněné potíže jen malým oříškem, nejtěžší problémy už je třeba řešit individuálně, nejlépe i v terapii. Jedná se o sebepoškozování, šikanu, úzkosti a další problémy. Vždy je třeba vážné problémy pitvat od jádra a pátrat po příčině, raději se obraťte na odborníka, který vám poradí nebo navrhne pravidelné terapie.

Co zaručeně nefunguje

Jako příklad si uveďme situaci, kterou zažíváme každý den, často i několikrát. Potřebujete se vypravit včas, do školky, k dotorovi nebo jen na hřiště či návštěvu. Když někam spěcháme a naléháme na dítě, většinou to neprobíhá v klidu. Nám záleží na tom vypravit se včas a tak spěcháme a myslíme si, že nám to dítě dělá schválně. Ale není to tak, ono ještě tolik nerozlišuje čas, nepřemýšlí dopředu, nedělá naschvály apod. Pokud je to jen trochu možné, dejte dítěti prostor a nespěchejte. Pokud vám za 20 minut jede autobus, oblečte dítě sami, ale pokud jdete jen tak na zmrzlinu, není kam spěchat. Občas, i když jdete do školky, dělejte, jako byste šli na hřiště a dopřejte si víc klidu.

Není třeba dlouhosáhlých zbytečných diskuzí, děti cítí naše emoce a stres. Pokud se hodíme více do klidu a budeme působit sebejistě, i dítě bude klidné a lépe spolupracovat. Starším dětem jednoduše řekneme “Moc se ti dnes nechce oblékat, viď. Je už však třeba jít. Zavážeš si boty sám, nebo ti mám pomoct?” Vždy jen popíšeme, co vidíme, nehodnotíme, řekneme, co potřebujeme vy a vybídneme ke spolupráci. Podobně to funguje i u čištění zoubků, jídla nebo i učení.

Jak se zbavit zažitého výchovného stylu

Pokud vás rodiče hodně bili nebo pořád křičeli, necítili jste se v tom dobře a možná jste si předsevzali, že vy dítě nikdy neuhodíte, nebo nikdy nezakřičíte. Jenže vy nic jiného neumíte a ve vypjatých situacích reagujete podobně jako vaši rodiče. Jedná se o černobílý výchovný přístup, který je pro dítě matoucí. Jednou je rodič moc hodný, podruhé moc přísný. Zažitý způsob výchovy v nás zůstane, my si musíme pomoci sebereflexí. Umět se zastavit a reagovat, tak jak bychom chtěli. Naučit se pracovat se stresem. Pokud “uklouzneme” a mrzí nás to, uznáme chybu, omluvíme se. Sami v klidu nebo i s dětmi si znovu přehrajeme situaci a řekneme, jak bychom to chtěli vyřešit příště.

Dělejte vše pro spokojenost dítěte a zároveň i vlastní, myslete i na sebe. Myslete na to, že dítě má nárok na vlastní emoce, vztekat se, plakat. To není o chování, ale o tom, jak (ne)umí zpracovat své emoce. Když mu řeknu “přestaň brečet, vztekat se”, zabere to? A na vás by to fungovalo? Raději se ho zeptejte, co by mu pomohlo, uznejte jeho emoci “vím, že si tu sušenku moc chtěl, ale mrzí tě, že ti spadla na zem”. V tuto chvíli dítě potřebuje vaši podporu, někdy beze slov, stačí že jste v blízkosti a nabídnete mu svou náruč. Respektuje své dítě i sebe, stejně tak by vás mělo respektovat i okolí, což se často neděje.

Když vaše dítě nechce jít, nebo se vzteká či dokonce leží na zemi, nejeden kolemjdoucí na něj mluví “já si tě vezmu, co ti maminka provedla, ty jseš ale škaredý chlapeček”. Na podobné komentáře i všudypřítomné pohledy nereagujte, i když je to někdy těžké. Myslete na sebe a vaše dítě, tak jako byste byli úplně sami. Někdy je třeba dítě vzít do náruče, chytnout za ruku a jít a doma v klidu si o všem promluvit. Co jste potřebovali oba, proč dítě plakalo, jak by to šlo udělat příště lépe. Je v pohodě, když se dítě vzteká, ale v pohodě není když třeba kope do dveří nebo dokonce do vás. Zde už je třeba nastavit hranice. A v neposlední řadě myslete na to, že i vy máte právo se vztekat. Bránit se emocím je větší zlo, ale je třeba držet na uzdě vaše reakce.