Manipulace jako výchovný nástroj?

Slovo manipulace lze použít v různých kontextech, může být dokonce pozitivní. Já se v tomto článku zaměřím na manipulaci ve výchově s negativními důsledky. Toto slovo pochází z  latinského slova manipulare, což je složenina dvou slov: manus – ruka a pulus/plenus – plný, plný do ruky. V přeneseném významu bychom jej mohli chápat jako držet někoho pevně v hrsti, ovládat jej. Rodič, který s dítětem manipuluje, se snaží dosáhnout vlastního cíle, vědomě či nevědomky. Dítě si většinou neuvědomuje, že je manipulované.

Projevy manipulace ve výchově

Podle různých alternativních výchovných směrů lze rodiče dle stylu výchovy dělit do několika skupin. Někteří rodiče vychovávají autoritativně, jiní liberálně, další kombinují oba výchovné směry, nebo mají partnerský přístup. Autoritativní rodič používá ve výchově moc, očekává poslušnost, on je vítěz. Liberální rodič zase nic moc neřeší, nenastavuje hranice, pravidla, konflikt je vyřešen jen ku prospěchu dítěte. Partnerský rodič nastaví své vlastní hranice (ne podle vzorce “to se nesmí, to hodné holčičky nedělají”, ale v duchu “to se mi nelíbí, bojím se, nemám z toho dobrý pocit”). Pokud se vyskytne problém, snaží se ho vyřešit ve prospěch obou, neodvádí pozornost, nepotlačuje emoce, nechá vše volně plynout.

Manipulace může být na první pohled zjevná - rodič jen přikazuje, zakazuje, potlačuje potřeby dítěte, vyhrožuje, zastrašuje, případně ponižuje a zesměšňuje. Některé projevy se zdají být na první pohled nevinné, jiné vygradují až do podoby výčitek, obviňování, citového vydírání apod. Extrémním případem je navádění dítěte, které se často objevuje v opatrovnických sporech a může vést až k syndromu zavrženého rodiče, který vede k silné nenávisti vůči druhému rodiči, aniž by k tomu mělo dítě vážný důvod.

Ať už je manipulace jakákoliv, vždy vyvolává u dítěte (často i u rodiče) řadu negativních emocí a následky si s sebou nese celý život. Dítě cítí pocit viny, studu, hněv, vzdor, strach, úzkost, nenávist, pocit křivdy. Odezva je dle povahy dítěte: uď je dítě poslušné, snaží se zavděčit, ze strachu, kvůli pochvale. Nebo vzdoruje, vzteká se, udělá opak, cítí, že se jedná o nátlak. Na první pohled může vypadat, jak je dítě poslušné a vychované, ve skutečnosti se v obou případech tato manipulace podepíše na jejich sebedůvěře, naruší to jejich důvěru k rodičům, pocit bezpečí, a v neposlední řadě se to projeví i v dalších vztazích v životě - kamarádských i partnerských.

Vás se to netýká?

Po přečtení předchozích řádků jste možná dospěli k závěru, že toto není váš problém. Ono to ale obecně zní trochu jinak, proto vám uvedu několik konkrétních příkladů manipulace:

Poznáváte se? Aspoň trochu? Řekli byste podobné věty vašemu partnerovi, kamarádce nebo třeba šéfovi? A proč je tedy říkáte dětem? Možná je to naučený vzorec z vašeho dětství, funguje vám to, nebo dříve fungovalo, nemáte po ruce jiný výchovný nástroj, zvláště v kritických situacích. Možná je to jen pocit bezmocnosti, když nic jiného na vaše dítě nefunguje. Často se jedná o nesplněnou potřebu rodiče, ne dítěte.

Jak tedy na to?

To, že přestaneme být manipulativní vůči svým dětem neznamená rezignaci pravidel, nenastavení hranic apod. Naopak, akorát k dosažení určitého cíle rodič nevyužívá své moci, ale jedná s dítětem jako sobě rovným. Více fungují “já výroky”. Jednoduše dítěti sdělíte, jak a proč to chcete udělat a zapojíte ho do situace, jako do projektu, domluvíte se. Namísto vydírání, uplácení, vyčítání atd.

Nečekejte, že vše půjde jednoduše a dítě udělá vše, co budete chtít. Neznamená to ani, že vy uděláte jen to, co se líbí dítěti. Snažíte se najít společné řešení. Předáte zodpovědnost za jeho povinnosti na své dítě a jen ho vedete a dohlížíte na něj, vše úměrně jeho věku. Řekněte například “chtěla bych, aby sis začal uklízet pokojíček, protože se tam pak nedá ani projít a já už nemám sílu uklízet i tvé hračky. Pomůžeš mi s tím?” Možná se dítě bude “cukat”, nebo to naopak odkýve a při čase uklízení už to tak růžové nebude. Ať si dítě samo zvolí, jak a kdy bude uklízet a zda to přijdete třeba každý den v 6 večer zkontrolovat nebo vám přijde říct, až uklidí. Může si zvolit, že každou hračku po hraní uklidí, nebo vytáhne nejvýše 3 hračky, které pak uklidí, nebo uklidí vše před večeří. Může si tak zkusit, jak mu to vyhovuje nejvíce a případně to časem trochu upravit. Důležité je mu jeho povinnost neustále nepřipomínat, nekontrolovat a nepřejít k manipulaci. Velice dětem pomáhají zautomatizované činnosti, které pak časem přejdou k samozřejmost bez jakékoliv kontroly. 

Hranice je také třeba nastavit, ale opravdu jen takové, které vám dávají smysl. Potom to stačí dítěti jen jasně vysvětlit a ono to také dřív či později pochopí. 

Není třeba trestat, odměňovat, velkou sílu mají především přirozené následky.