O dětském pláči a jeho vlivu na psychiku dítěte

Svět po porodu

U maminky v břiše je dítě spokojené, cítí houpavé pohyby přes stěnu dělohy, vnímá hranice svého těla díky malému prostoru v břiše, cítí teplo. Je to přesně to, co potřebuje. A najednou “Bum!” a všechno je jinak. Je ve světě, kde ničemu nerozumí, který je studený, veliký a hlučný. Maminka už není jeho součástí, jako když bylo v bříšku. Často je zmatené a bojí se a tak volá tu nejmilovanější, tu jedinou na světě kterou má - svou maminku.

Již Zdeněk Matějček došel ve svých výzkumech k jasnému zjištění. V kojeneckých ústavech se nejlépe daří dětem, které leží v postýlce u dveří. Proč? Je to prosté. Nejvíce kontaktu s lidskými bytostmi mají děti, které jsou blízko vchodu. Kolem nich totiž projde nejvíce lidí - lékař, sestra, uklízečka nebo třeba údržbář. Na tyto děti tak sem tam někdo promluví nebo je pohladí. Zatímco děti na opačném konci místnosti jsou vydány napospas samotě. Myslíte, že když v těchto ústavech děti nebrečí, tak jsou spokojené? Opak je bohužel pravdou. Tato miminka už dávno rezignovala. Tak dlouho na jejich pláč nikdo nereagoval, až to vzdala. Rozhodně to není dobré pro jejich duševní vývoj, miminka totiž potřebují teplou a laskavou náruč.

Více prostoru, více svobody, více samoty

Naši prarodiče vyrůstali v malých místnostech s rodiči a několika sourozenci. Často spali v jedné posteli, protože na víc soukromí neměli ani prostor, ani finance. Dnešní doba je jiná. Stavíme velké domy, velké pokoje, veké postele, abychom tam dítě s čistým svědomím mohli vyšoupnout. Nejlépe od začátku, aby se nerozmazlilo.  A jako bonus dostane monitor dechu. My se jdeme tulit do postele k manželovi. Nepostrádá to logiku? Proč má spát sám ten malý tvoreček? Ty citlivější maminky tíží špatné svědomí. Miminko v postýlce pláče a pláče a ony za dveřmi pláčou taky. Ale nesmí tam přece jít, rozmazlily by ho! A tak se trápí oba dva a každý sám. Přitom je to tak nepřirozené. Dítěti má přece pláč sloužit k tomu, aby přivolalo mámu. Úloha matky zase spočívá v tom, aby uspokojovala potřeby svého dítěte. Aby tu pro něj byla.

Jak se dítě cítí

Ve svém okolí mám maminku, která pro své dítě rezervovala místo v jeslích ve čtvrtém měsíci těhotenství. Holčička od svého půl roku jesle skutečně navštěvuje. Proplakala týdny a pak pochopila, že jí pláč nepomůže.

A tak i dítě, které odložíte do vedlejšího pokoje pláče, pláče, volá maminku, která nepřichází. Když už docházejí síly, usíná. Ne proto, že by se vychovalo a pochopilo, že má spát samo, ale protože už svou snahu přivolat pomoc vzdalo. Zkusí to ještě pár dní, pokud bude odezva opět negativní, vzdá to. Pochopí, že když bude volat o pomoc, stejně mu nikdo nepomůže. Opravdu tohle chceme? Věděli jste, že takové dítě, které už svůj boj vzdalo sice nekřičí, ale má stejné fyziologické reakce jako plačící dítě? Stejná tepová frekvence, může se potit, vyplavuje se stresový hormon. Jen nepláče. Protože pláč slouží pro přivolání pomocí a ono pochopilo, že té se nedočká. Smutné. Pokud však plačící dítě pochováme či nakojíme, uklidní se, ale co to rezignující?

Každé dítě potřebuje mít člověka, pro kterého bude všechno na světě. Který přjde, když zavolá o pomoc. Tak jako před tisíci lety, kdy miminkům blízkost maminky pomáhala přežít, protože jinak by je sežrala zvěř. Tato potřeba je důležitá stejně jako například potřeba pití nebo jídla. Stojí za to zamyslet se nad tím, že děti mají potřeby stále stejné jako měly děti našich předků, ale maminky reagují jinak, protože “jdou s dobou”, která velí vychovávat už od porodnice. Hřejivou náruč maminky bohužel (bohudík) žádná technická vymoženost nenahradí.

Nezvykne si na to?

Děti, které se jako miminka často nosily a mazlily, mají uspokojenou potřebu bezpečí. Je zváštní, že tyto rozmazlované děti pak mají větší tendence se osamostatnit než děti, kterým byla tato potřeba upírána. Takže se nebojte, miminko ani batole rozhodně nerozmazlíte. Vlastně ani starší děti ne, rozhodně ne láskou. :)

Velmi často se u dětí, u kterých není uspokojena potřeba mít někoho pro sebe, objeví deprivace. Jedním z příznaků může být i to, že dítě tak moc prahne po kontaktu, že je mu úplně jedno s kým se mazlí, koho pusinkuje, komu říká, že ho má rádo. Zkrátka se hrne ke každému. Takové děti pak mají velké problémy v dospělosti ve vztazích. Zejména s nevěrou.

Benefity do budoucna

Pokud budete k pláči svého dítěte přistupovat s láskou, otevře to dveře další komunikaci mezi vámi a dítětem. Nehledě na to, že dostatečně “vymazlené” dítě v noci lépe spí. A co je dalším důležitým faktorem proč přijít na pomoc svému plačícímu dítěti? Rodina je první prostředí, kde se dítě může naučit žádat o pomoc a tím získat důveru ve svět - když budu potřebovat, můžu si o pomoc říct, lidé mi pomohou. Pokud se již takto malé miminko zklame, ponese si důsledky do dalšího života. Na vše jsem sám, nemůžu se spolehnout na nikoho jiného než na sebe.

Zdroje: Šance dětem