Odměny a tresty ve výchově. Ano nebo ne?

Babička radí nechat vyřvat, aby si náhodou nezvykl, že jeho uši drásající jekot zabere. Vaše sestra radí “jednu mu střihnout”, aby ho to příště už nenapadlo. A kamarádce zase funguje, když dceři za dobré chování slíbí čokoládu. Známá známé zase synovi zakáže televizi, aby si pamatoval, že bude chodit domů včas. A vy jste v pasti. Dobře míněné rady se hrnou ze všech stran a vy nevíte, jestli jít koupit čokoládu nebo pořídit odhlučnění stěn, aby, až se vaše dítko bude vychovávat k dokonalosti vyřváním, nevzbudilo tu nepříjemnou paní odvedle. A přitom nic z toho vám není po chuti?

Trestat nebo netrestat?

Já, jako dítě, si nepamatuji, že bych byla fyzicky trestána. V hlavě mi uvízl jen jeden jediný pohlavek v pubertě, kdy jsem byla opravdu drzá. Bylo to v oranžově obložené koupelně a mamka měla červené tričko. Tak moc mi ta chvíle utkvěla v paměti, protože byl ten pohlavek první a poslední. Pak mi mé chování bylo tolik líto. Myslím, že právě to, jak jsem byla vychovávaná, ovlivňuje můj nynější pohled na výchovu mé dcery. Fyzické tresty zavrhuji. Jaký pocit vyvoláme v dítěti, když mu dáme přes zadek? Pocit křivdy, absence respektu. Větou "Ještě jednou s tím hoď a dostaneš na zadek" vlastně říkáme, že pokud dítě snese fyzický trest, může v chování dál pokračovat. Opravdu toto chceme? Logické není ani to, že dítě potrestáme plácnutím po ruce za to, že děti na hřišti bil lopatkou po hlavě. Přesto tolik rodičů nechápe, kde se to v tom dítěti bere. Nezapomínejte na to, že děti se učí zejména nápodobou. Stačí je laskavě vést a jít jim příkladem.

Zakázat televizi, počítač, mobil? Pokud je zákaz této elektroniky trestem, pak bude dítě využívat každé chvíle, kdy trest nemá, aby mohlo sedět nalepené na obrazovce. Protože neví, kdy bude zase „týden bez televize”. Ale je tohle náš cíl? Samozřejmě ani zákaz jiných oblíbených předmětů či činností není nejlepší cesta.

Když vaše dítě ztropí několikátou scénu třeba kvůli tomu, že chce vylézt na parapet mezi květináče, myslíte, že je nejlepší zavřít dítě do pokojíčku, než se uklidní? Rozhodně nikdy děti nenechávejte na své emoce samotné. Dítě si odnáší pocit, že mít vztek je špatná emoce a pokud někdy bude vztek cítit, nebude ho mít nikdo rád. Každý občas cítí vztek. Kvůli partnerovým neuklizeným ponožkám, kvůli tomu, že čerstvě umytá okna zase vypadají špinavě, kvůli neporozumění s dětmi či problémům v práci. Není dobré emoce potlačovat, a to ani před dětmi. Klidně přiznejte, že jste naštvaná a dítěti řekněte proč. Ale neměla byste pod vlivem emocí jednat. Stejně tak svému dítěti nabídněte náruč, když je mrzuté, ale vysvětlete mu, že rozbíjet věci, ani bít kamaráda v pořádku není.

A co maminka se sladkým lákadlem? Vaše dítě určitě nepochopí, že v obchodě se mezi regály chodí pomalu, protože bychom mohli něco rozbít, jen díky tomu, že mu koupíte čokoládu. Možná bude chodit spořádaně kvůli odměně, ale rozhodně to nebude mít účinek i v budoucnu bez slíbené sladkosti. Neměly bychom s dětmi manipulovat, dřív nebo později nás prokouknou a stejně jako výhružky, ani uplácení nefunguje věčně.

A také je užitečné myslet na to, že pokud si tvrdou výchovou “zajistíme” poslušné dítě, může se stát, že bude poslušné i v pubertě. Jen už nebude poslouchat nás, ale své vrstevníky. A odtud je k drogám nebo cigaretám a útěkům z domova jen kousíček. Dítě, které bylo zvyklé fungovat na příkazy a rozkazy, se jen těžko bude umět v dospělém životě rozhodovat a být kreativní. Což je v dnešním světě poněkud velká nevýhoda.

Jak tedy na to? 

Je třeba nastavit pravidla. Ale spolu s dětmi. Nechte dítě, aby se spolupodílelo na všem, na čem lze. Pokud se bojíte, že zase bude na procházce protivný, dejte mu vybrat. Chce se jít spíš projít k rybníku nebo do centra? Nebojte se vyjádřit své pocity a své očekávání. Učíte tak dítě komunikovat, sdílet emoce. „Víš, jsem fakt naštvaná, když vyhazuješ hlínu z květináče. Nebaví mě to pořád uklízet. Byla bych ráda, aby sis teď vzal smetáček a pomohl mi to uklidit”. Dítě to uklidí a už zase lítá hlína vzduchem? Možná ho prostě hlína fascinuje. Spíš než mu dát přes plínu, je vhodnější vzít mrňouse ve starém oblečení ven a ukázat mu, co vše může s hlínou venku dělat. Zase rozlilo konvici s čajem a vám už fakt tečou nervy? Komu by netekly. Možná mu ale prostě jen dělá problém, že je stůl tak vysoko a nedosáhne tam. Co zkusit umístit konvici na menší stoleček, nakreslit tam kruh, na který se konvička vždy “posadí”? A co s tou nesnesitelnou válecí scénou, kdy ubližuje všemu, co může? Zkuste dítě obejmout, pokud se nechá obejmout, a říct mu, že ho máte rádi, ale opravdu vám vadí, když skáče z parapetu, protože by si mohlo ublížit. Navrhněte trampolínu.  A pokud má dítě i nadále potřebu ve vzteku bušit do psa, což je prostě neakceptovatelné, nabídněte mu, že může bouchat do polštáře nebo pohovky.

Buďte empatičtí

Neustupujme, buďme důslední, pravidla se dodržovat musí a je nepřípustné někomu ubližovat. Ale zkusme se vcítit do dítěte. Jsme na světě chvíli, vše nás fascinuje a tu pastu je tak úžasné patlat po zrcadle! Než ve vás bouchnou saze, nadechněte se, vydechněte, sdělte dítěti, proč se vám nelíbí pasta na zrcadle, zapojte ho do úklidu a poté si užijte hrátky se zubní pastou venku. Patlat pastu po chodníku musí být zajímavé i pro dospělého, no ne? A o odpolední program je postaráno :)

Zkuste se občas zamyslet nad tím, zda je nutné danou věc opravdu zakazovat, protože „to se nedělá“ nebo dítě příště necháte, případně vymyslíte, jak by to šlo udělat jinak. Opravdu je tak hrozné, že dítě šlápne do každé kaluže, když to máte kousek domů, kde se může převléknout? Nebo jej příště po dešti oblečte do nepromokavého oblečení a gumáků.

A hlavně nezapomínejte na to, že dítě nic nedělá jen tak, nebo protože je zlé, vždy má důvod. Může být unavené, naštvané, smutné, unuděné nebo chce jen pomazlit.

Zdroje: KOPŘIVA. P., 2008. Respektovat a být respektován: poznatky vývojové psycholingvistiky. Spirála, 286 s. ISBN 978-809-0403-000.

VANÍČKOVÁ, E., 2004. Tělesné tresty dětí. Grada, 116 s. ISBN 80-247-0814-0