Uklidím, až děti vyrostou

Když jsou děti ještě malé, asi kolem dvou let, mají obrovskou snahu nás napodobovat a zapojovat se do domácích prací. Rády zametají, rády s vámi utírají prach, rády vysávají (nebo se o to alespoň snaží). Je to v pořádku a rozhodně bychom jim v tom neměly bránit. Naučí se tak samostatnosti a brzy pochopí, že nic není samo sebou. Dřív nebo později však většina z nás narazí na to, že když po dětech úklid přímo vyžadujeme, kladou odpor, nechtějí. My mámy si pak připadáme, že stále jen uklízíme, steleme postele, rovnáme prádlo a tak dále. Co s tím? Proč je to takový problém? A jak s tím pracovat, aby bylo doma uklizeno a všichni byli spokojení? Nejen o tom je nová kniha Martiny Holcové Uklidím, až děti vyrostou. Inspirovalo nás to k rozhovoru, který vám tady rády přinášíme. :)

Nikola: Martino, napsala jste knihu s názvem Uklidím, až děti vyrostou. To je téma, které se dotýká snad každého z nás. Je to důvod, který vás k napsání knihy vedl?

Martina: Důvodem byla snaha zjistit, jestli se děti dají naučit uklízet. A co dělat, když je třeba udělat nějakou domácí práci a oni chtějí dělat něco jiného.

Nikola: A dají se děti naučit uklízet? Je to asi běh na dlouhou trať?

Martina: To je dobrá a trefná otázka!:) Odpovědí je celá kniha. Slovo "naučit" má v sobě něco definitivního. Děti se dají "učit" uklízet. Ale po tolika hovorech s lidmi si myslím, že se rodíme s určitým vztahem k chaosu nebo řádu. A i když se člověk snaží děti naučit a učit uklízet pro to, aby to uměli v dospělosti, ikdyž můžou být děti z domu "vycepované", v dospělosti si to stejně budou dělat po svém. Takže pokud mají uklízet a vykonávat jiné domácí práce, ne pro budoucnost, ale pro užitečnost a smysluplnost té danéchvíle, okamžiku. To se líp přijímá.

Nikola: Pro koho je kniha určena?

Martina: Pro všechny, pro které je úklid a domácí práce téma, nad kterým přemýšlí, se kterým se snaží nějak vypořádat – ať už pro sebe samé nebo kvůli svým blízkým, se kterými žijí. Kniha není jen pro ty, kteří mají děti. Měla jsem o knize vystoupení na TEDx Brno Women 2016. Po vystoupení za mnou přišlo několik žen podělit se: „Jsem tak ráda, že jste téma zmínila. Mám konflikty se svojí dcerou, nesnese, když ji v pokoji uklidím, hned si to musí trochu rozházet, perfektní pořádek jí nedělá dobře.“ Jiná dodala: „Přinesla jste mi úlevu, nikde jsem se o tom neodvažovala mluvit. Když jsme s přítelem, udržuji byt čistý, ale když odjede pryč, udělám si tam svůj nepořádek, ve kterém se cítím lépe.“

Nikola: Kdo Vás při psaní knihy inspiroval?

Martina: Mluvila jsem s mnoha různými lidmi (muži, ženy ve věku od 3 – 98 let). Každý přinesl do tématu zdánlivě tak banálního nějaký nový úhel pohledu nečekanou myšlenku. Kniha vznikala v několika fázích, postupně, v druhé fázi potom přibyly odborné pohledy lidí zabývajících se výchovou, psychoterapeutů, profesionální „vyhazovačky“. :) Náramně jsem se bavila, když jsem dělala ke knize ilustrace inspirované některými výpověďmi. Asi nejvíc mě překvapil názor, který napsala do úvodu ke knize Naomi Aldort. Ve veliké stručnosti: nechat každého být, ať dělá, co uzná za vhodné. Není třeba, aby všichni doma uklízeli a podíleli se na domácích pracích, každému jde přeci něco jiného. V knize ale hned za tímto názorem najdete názor přesně opačný... nebo takový, který tvrdí, že vykonáváním domácích prací si děti pěstují vůli tak potřebnou pro to, aby člověk byl svobodný a nenechal se ovládat. Mohla bych o tom povídat další hodiny :)

Nikola: Jak funguje úklid u vás doma? Změnilo se u vás něco v tomto ohledu po napsání knihy?

Martina: Proměňuje se to. Přes snahu zavést u nás nějaký systém jsem došla k tomu, že pro způsob života, jakým žijeme, budou i tyto činnosti probíhat nahodile, jak je zrovna potřeba.

Změnilo se to, že jsem trpělivější vůči svému synovi, který patří mezi chaotiky. Snažím se mu s laskavostí pomáhat, pokud o to stojí, nalézat věcem místo, protřídit šuplíky... Vím, po tolika hovorech, že je přístup k úklidu daný dost povahou, neznamená to ale, že některé věci se nedají trénovat. Jsem v tréninku se synem. Když děti o něco poprosím, snažím se být okolo, pomoct, povzbudit. Ne vždy to ale jde. Miluju okamžik, kdy sundáváme prádlo, skládáme a povídáme si u toho. To, co píše Marek Herman v příspěvku, který jsem dala na úvod knihy, že společná práce s mámou a tátou je jednou z archetypálních věcí, prozkoumávám a myslím, že na tom je kus pravdy. Něco společně dělat, něco zvládnout a mít dobrý pocit a u toho se ledacos dozvědět. Je rozdíl sednout si za stůl a bavit se, nebo něco společně dělat, zaměstnat ruce a bavit se, to druhé je přirozenější. Mohla bych pokračovat, mnoho dalšího najdete v knize. 

Nikola: I u nás doma s úklidem bojujeme. Děti a úklid to je kapitola sama pro sebe. Můj muž zase zásadně neuklízí věci na své místo. A některé věci zase nedělá natolik precizně, abych pak já byla spokojená. Máte pro nás a všechny maminky, které denně řeší podobné problémy, nějakou radu na závěr?

Martina: Lidé, kteří knihu četli a už je jich poměrně dost, říkají že je kniha uklidňuje. V knize nenajdete obhajobu jednoho, toho „správného“ názoru, už záměrně na úvod jsem dala hned dva dva velice se lišící pohledy – a to od lidí, kteří se dlouhodobě zabývají výchovou – Marek Herman a Naomi Aldort. Na nich je krásně vidět to pnutí, které někdy vzniká i v rámci jednotlivých rodin, mezi partnery, na kolejích, atd. V rámci zpracování tématu jsem objevila jev, který jsem sama pro sebe nazvala Domácí rozbušky. Tedy takové ty malé drobnosti, zvyklosti, které se projeví, když spolu začnou žít lidé pocházející z různých rodin, které mají různou kulturu. Ty různé zvyklosti začnou způsobovat drobné nebo větší konflikty. Příkladem může být stlaní postele (ráno, vůbec, odpoledne), houbička (ve dřezu, mimo dřez), špinavé nádobí (ve dřezu, mimo dřez), krájení másla (systematicky, nahodile) a další. Tady podle mě začíná interkulturní trénink. Vymyslela jsem, jak z toho ven a to jsou tedy mé rady na závěr:

1. neodsuzovat to „jiné“ (třeba houbičku ve dřezu)
2. být zvědavý a použít kouzelné slovíčko Proč? (ptát se, proč ten druhý dává nádobí jinam než já)
3. obohatit se o ten jiný způsob a někdy to vyzkoušet i jinak... (tedy jednou tu postel, co normálně stelu až odpoledne, ustlat i ráno)
4. a zasmát se, když to jen trochu jde!!!

Zaujala vás Martina tématem své knihy? Tak se zapojte do soutěže, tuto knihu vyhrají hned tři z vás! Že se na vás v soutěži nikdy neusmálo štěstí? Nevadí, buďte aktivní, sbírejte pampelišky a vyměňte je za knihu Uklidím, až děti vyrostu v našem Věrnostním programu! A pokud se chcete s Martinou potkat osobně, tak máte možnost v rámci Týdne respektu k porodu v Praze.