Vedení dětí k samostatnosti

Jana: Valino, potkaly jsme se na konferenci Capard - Vychovávejme své dítě aktivně, věnujme mu přítomný okamžik. Co vy si o tom myslíte? Věnují dospělí dětem málo přítomných okamžiků?

Valina: Dnešní doba je hrozně uspěchaná, cílevědomá a zaměřená pouze na výkon, což je přímo v rozporu s tím, jak fungují a co potřebují děti. Přítomný okamžik je vlastně to jediné, co děti zajímá a my rodiče často nejsme schopni se na chvilku ani zastavit, natož pak ten okamžik s nimi sdílet. Navíc se pak snažíme dětem nedostatek našeho času stále něčím kompenzovat a nabízet jim stále nové a nové podněty - hračky, pohádky, dětské koutky… a děti jsou často přehlcené a nervózní.

Jana: Samostatné dítě - to je váš projekt? Kdy a proč přišla ta první myšlenka přijít na dětský trh právě s tímto tématem? 

Valina: Ano, Samostatné dítě je takové moje druhé dítě a jsem moc vděčná za to, jak roste. Jako spousta žen jsem „prozřela“ po porodu a cestu mi ukázala moje dcera. Jako novopečená maminka jsem se začala zajímat o vše možné, co se točí kolem dětí. Však to znáte - koliky, první příkrmy, očkování, správné boty, správná výchova… a postupně jsem přičichla k Montessori pedagogice.

Jsem zastáncem kontaktního rodičovství a respektujícího přístupu, ale především se snažím řídit svou intuicí. Ta mi říká, že aby byla moje dcera jednou šťastná, musí být svobodná a svobodný může být člověk jen v případě, že není na nikom závislý. Stačí se podívat, jak šťastné a sebevědomé jsou děti, když se jim něco povede. Dalším důležitým faktorem je to, že díky tomu, že děti zapojíme do domácích prací, trávíme s dětmi vlastně aktivně mnohem více času a ještě jim jdeme příkladem. Děti si tak načtou správné vzorce chování pro celý svůj budoucí život a vezmu-li to zcela sobecky, nebudu se o ně muset bát, až opustí rodinné hnízdo.

Jana: Od kdy si myslíte, že je ideální věk pro to vést děti k samostatnosti? 

Valina: Hlavně bych chtěla upozornit, že osamostatňování není o tom, aby dítě vydrželo být někde samo. Ba naopak. Je důležité dát dítěti mnohem více pozornosti než je obyčejně zvykem, ale je to vratná investice. Aby dítě mohlo být opravdu samostatné, musí se cítit bezpečně a vědět, že má někoho v zádech a tím jediným, kdo mu toto může poskytnout, je rodina. Dítě se pak nebude bát zkoušet nové věci, protože bude vědět, že tam pro něj vždy jsme, když potřebuje podporu. 

Jinak si myslím, že jde o proces již od narození. Jen je potřeba začít pomalými krůčky, malými úkony. Třeba dát dítku maličký hadřík a ukázat mu, jak si má po sobě utřít vybryndané pití a podobně. To už zvládne od té doby, co chodí. Nesmíte mít přehnaná očekávání a neočekávat, že výsledek bude perfektní. Důležité je si uvědomit, že dětem nejde o výsledek, ale o ten proces každé činnosti - proto vše dělají tak pomalu a rády opakují. Děti totiž ví, že opakování je matka moudrosti. Také to není jen o samostatnosti jako takové, ale o vzájemné důvěře a trpělivosti rodičů a samozřejmě o charakteru dítěte. Je důležité si uvědomit, jak dítě vedeme, protože dítě bude jen zrcadlit náš postoj. Jsme-li trpěliví a nekřičíme, bude i dítě pravděpodobně trpělivé a nebude křičet. Pokud máme ale příliš vysoká očekávání, dítě bude mít pocit, že selhává a u ničeho nevydrží.

Jana: Já jako rodič rozhodně podporuji děti v samostatnosti. Dle mého názoru je to učí bez menších problémů přežít budoucí svět, ovšem na druhou stranu samozřejmě trnu při každém zvednutí nože, nůžek, když chtějí zalévat.... občas je to o jejich život, občas o mé nervy? Jaké zlepšováky vy nabízíte? Kde se inspirujete? Jaké rady máte pro rodiče, aby své děti správným způsobem vedli k samostatnosti.

Valina: Myslím, že neexistuje správný způsob, protože každý máme tu hranici jinde. Mně osobně pomáhá, když se sama sebe zeptám: „Ohrožuje jí to na životě?“ a pokud je odpověď ne, neřeším to. Týká se to spíše vody a špíny. Bydlíme na vesnici a i kdyby ne, začalo mi být velmi rychle jedno, co si kdo myslí, protože nikdo cizí není důležitější, než zdravé sebevědomí mého dítěte a jeho chuť učit se novým věcem. Co se týče ostrých předmětů, snažím se jít na to postupně. Nůžky dávám kulaté nebo speciální nůžky, které i prodávám. Co se týče krájení, dcera začala krájet pekařskou stěrkou, pak vlnkovým kráječem, dnes krájí kulatým mazacím nožíkem na máslo a ostrý přijde, až to bude potřeba. 

Obecně je ale důležité se nejprve vypořádat s vlastním strachem. Člověk by měl vždy začít sám u sebe, protože děti nás už jen kopírují. Naše slova musí korespondovat s našimi činy. Není totiž dobré cokoliv dělat sobě navzdory. Děti z nás ten strach cítí, ať se nám to líbí nebo ne, znervózní a pak dělají zbytečné chyby. Když na děti budeme křičet: „Nelez tam! Spadneš!“, tak většinou spadne, nebo už nikdy nikam nepoleze a ani později v životě nebude příliš odvážné. Radši jim projevte důvěru a podpořte je. Každý věří tomu, co slyší.

A kde se inspiruji? Hodně mi dalo školení o Montessori pedagogice při společnosti Montessori ČR z.s. nebo školení Ireny Kubantové. Také mě hodně ovlivňují knihy AHA! Rodičovství a Vychováváme děti a rosteme s nimi a představení Čtyři dohody.

Jana: Jak si pro svůj eshop vybíráte dodavatele? Například dáváte přednost těm českým? 

Valina: Určitě se zaměřuji spíše na české dodavatele, pokud je to jen trochu možné. Zboží přímo ze zahraničí nenakupuji. Ne všechny výrobky jsou ale české výroby. To již bohužel v dnešní době není pomalu možné. Některé výrobky ale například nechávám šít v jedné chráněné dílně a jsem se spoluprací moc spokojená. Ač jsem procestovala velký kus světa, jsem vlastenka a Českou republiku miluji. Stále se snažím nacházet nové a nové výrobky nebo jejich varianty a mám to štěstí, že má práce je mi koníčkem. Jinak bych to ani nemohla dělat, protože jsem stále maminkou na rodičovské dovolené a pracuji jen, když dcera spí. V tomto mám své priority jasné.

Jana: Jaké dostáváte zpětné vazby od rodičů? Učí se děti s vašimi produkty samostatnosti?

Valina: Nejlepší zpětnou vazbu dostávám každý den od své dcery. Ta v tom žije každý den a velmi mě inspiruje. Vidím na ní, jak kvete, jak se rozvíjí a jak miluje ty společné chvilky u plotny nebo na zahradě, stejně jako já. Ano, i já radši udělám nějaké věci, když spí, ale ty, které můžeme dělat spolu, si schválně schovávám, až se vzbudí, např. velké prádlo nebo vaření. A pak spolu relaxujeme, protože i to je důležité děti naučit. Člověk pořád vymýšlí nějaké aktivity a hry a tvoření a přitom stačí prostě žít a děti se učí.
Jinak od rodičů dostávám spoustu krásných mailů, plných podpory, které mi moc pomáhají a motivují mě. Jsem za ně moc vděčná. Dobrou zpětnou vazbou je mi i to, že téměř polovinu našich tržeb dělají Montessori školky a centra, tak to snad nedělám úplně špatně :)

Jana: A co byste tedy doporučila rodičům na závěr?
Valina: Zpomalte. Plánujte tak, abyste děti zbytečně nepřetěžovali - respektujte jejich denní rytmus. Polevte trochu ze svých nároků. Jděte příkladem - chovejte se k dětem tak, jak chcete, aby se ony chovaly k Vám (proste, děkujte, omlouvejte se - jim). Relaxujte, protože jen rodič v pohodě může mít pohodové děti. A když se něco nepovede, zastavte se a zkuste to znovu, jinak...

Jana: Moc díky za příjemný rozhovor..

A co vy, maminky, vedete své děti k samostatnosti? Umíte dítěti věnovat přítomný okamžik? Jak konkrétně?