Vzdělávání v malotřídkách

Bydlíme na vesnici v podhůří Beskyd a disponujeme malotřídní školou s vyučovacím jazykem českým a následně i polským. Tudíž v jedné budově sídlí dvě mateřské školky a dvě školy - česká a polská. A dvě paní ředitelky, jakožto správkyně celého subjektu. 

Co je to malotřídní škola

Za malotřídní školu považujeme takovou základní školu, v níž jsou alespoň v jedné třídě vyučováni společně žáci z více ročníků. Základní školy uspořádané tímto způsobem představují řešení především pro obce a oblasti s nižším počtem obyvatel nebo s horší dopravní obslužností, jejichž děti by v případě neexistence výše uvedeného typu školy musely dojíždět do vzdálenějších nebo hůře dosažitelnějších obcí a měst s plně organizovanou základní školou. Malotřídky jako takové však mohou zajistit pouze primární školství, čili vztahují se na třídy 1 až 5. V jedné třídě může být třeba dva, tři, pět dětí - záleží na síle jednotlivých ročníků.

Spojené ročníky kladou vysoké a specifické požadavky nejen na učitele, ale i žáky samotné. Specifika výuky na malotřídní škole vyplývají z odlišné organizace vedení vyučování, kdy vyučovací hodina má svoji specifickou strukturu. Uspořádání a spojování ročníků se každoročně upravuje s ohledem na co největší efektivitu výuky. Hlavním faktorem, ke kterému se přihlíží, je počet dětí v jednotlivých ročnících a především jejich povahové a charakterové rysy a možná přítomnost dětí se speciálními potřebami. Vždy se přihlíží i k faktu, že nejnáročnější je vést prvňáky. V naší malotřídní vesnické škole, se kterou má naše rodina zkušenost, prakticky fungovali pospolu prvňáci a druháci, načež tři následující ročníky byly pohromadě ve druhé třídě. Může ovšem nastat i taková situace, že se sestaví třída, kde je více náročných dětí a k tomuto faktu je vždy přihlédnuto.

Jak vypadá vyučovací hodina na malotřídní škole?

Učitelka zahájí hodinu se všemi dětmi společně a na úvod probíhá společná aktivita pro všechny ročníky. Následně zadá samostatnou práci jedné z tříd, u které již obsah učiva byl probrán v minulých hodinách. Tyto děti pak pracují samy na zadaném úkolu. Mezi sebou mohou tiše spolupracovat, používat učebnice a pomůcky, nebo se při nejasnostech obrátit na učitelku či pověřeného žáka. Práci po dokončení odevzdají ke kontrole. Během této doby pracuje učitelka s jiným ročníkem v přímém kontaktu. Následně se tyto činnosti vymění. Tato výměna proběhne 1 - 2 krát během vyučovací hodiny. 

Toto je příklad tzv. výuky střídavé, kdy ve vyučovací hodině učitel svůj čas, prezentaci a přímou výuku dělí mezi jednotlivé ročníky. Hodně se zde uplatňuje samostatná práce, kde si děti procvičují a upevňují učivo. Způsob malotřídní výuky je tedy podporou samostatnosti žáků. Děti se učí spoléhat samy na sebe, spolupracovat s mladšími či staršími spolužáky, naučí se požádat o pomoc nebo ji poskytnout a tolerovat ostatní děti s jejich přednostmi i nedostatky.

Chaos a nesoustředěnost? Nikoliv.

Přiznám se, že jsem si myslela, že tento typ výuky musí být chaotický zvláště pro děti prvňáky, které mají problém sedět, soustředit se, být potichu, pracovat samostatně a bude je to svádět k neplechám v okamžiku, kdy se učitel přímo na ně nesoustředí a nedívá. Můj syn mně ovšem vyvedl z omylu, že když už se začne nudit, jelikož má úkol již dávno hotový, tak poslouchá, co paní učitelka vypráví té vedlejší třídě. A jelikož on byl takový všetečný zvědavec a chytrolín, rád se zaposlouchal do učiva svých starších spolužáků. Pravdou ovšem je, že děti ačkoliv jsou velmi citlivé, tak na změny a novoty reagují flexibilně, tudíž nikomu z nich nepřišlo divné, že se vyučují ve spojené třídě. Domnívám se, že jde o to děti pozitivně namotivovat, vhodně zaměstnat a zaúkolovat. A tento nelehký úkol musí být výzvou pro dobrého pedagoga. Výsledkem pak je, že vše funguje a dostavují se výsledky společné práce učitele, dítěte a rodičů. 

Otevřené učení

Naše malotřídní škola v obci preferovala a preferuje dodnes tzv. otevřené učení, které je charakteristické aktivní, samostatnou prací žáků, prostupnosti, propojením a spolupráci mezi jednotlivými vyučovacími předměty, jakož i otevřeností školy vůči prostředí. Tím mám na mysli především aktivní kontakt pedagogů a vedení školy s rodiči dětí, organizaci, přípravu a samotnou realizaci neformálních školních i mimoškolních aktivit, kterých se účastní učitelé, žáci, rodiče, bližší či širší příbuzenstvo a přátele školy.

Co se týče konkrétně výše zmíněné prostupnosti a propojení jednotlivých předmětu v otevřeném učení u mých děti na malotřídní základní škole, tak pro některé předměty se žáci spojovali s žáky jiného ročníku. Variantou byla i situace, kdy se vytvořila skupina žáků, kteří bez ohledu na věk či ročník dosáhli v některém předmětu stejné úrovně znalostí, vědomostí a dovedností a tímto originálním způsobem pracovali v hodině na učivu či společných projektech. Musím přiznat, že především našeho syna tento typ výuky velmi bavil.

Otevřené učení zohledňuje individuální rozdíly mezi žáky a respektuje jejich pracovní tempo. Přispívá k jejich větší zodpovědnosti, jelikož starší je veden k péči o mladšího spolužáka, a společně se snaží dosáhnout pěkné známky či pochvaly.

Prostor pro speciální potřeby dítěte

Způsob výuky dětí na malotřídní základní škole musím hodnotit jako kladný, protože je určitě založen na individuálním přístupu učitele k dítěti. Jelikož ve spojené třídě je třeba maximálně 10 - 12 žáků, pedagog má lepší možnost poznat individuální potřeby jednotlivých děti a reagovat na ně. Své místo na tomto typu škol mají zajisté i děti se speciálními potřebami jako ADHD (porucha pozornosti a hyperaktivita), dyslektici (děti s poruchou čtení), dysgrafici (děti s poruchou psaní), dyskalkulici (děti se specifickou poruchou matematických schopností), či žáci nadprůměrně nadaní.

Snad se všemi těmito poruchami jsem se v průběhu pobytu mých dětí na malotřídní škole setkala. A jelikož obecně u nás vládly velmi příjemné vztahy mezi pedagogy a rodiči, tak vím, kolik času a úsilí naši pedagogové věnovali právě dětem se specifickými poruchami. Jen aby nemuseli společně s rodiči poslat dítě ještě před ukončením 5. třídy do školy speciální, která byla z naší vesničky vzdálená 15 kilometrů. Vycházely i z předpokladu, že každá životní změna je pro tyto děti obzvláště náročná a mohla by na ně zapůsobit regresivně (posunout je ve vývoji a v dosažených znalostech a vědomostech směrem dozadu). A to nikdo nechtěl. A tak si naše paní učitelky děti zvaly na konzultace ráno před vyučováním či odpoledne, a snažily se je individuálně vést ve výuce.

Kvalita výuky na malotřídní škole

Podle mého názoru kvalita výuky ve škole nezávisí na typu školy, ale na vedení, přístupu, zkušenosti, erudovanosti a charakteru samotných pedagogů. Neméně důležitým faktorem je přístup dítěte ke škole a školním aktivitám, jakož i zaangažovanost a aktivní přístup nás, rodičů.

Moje děti absolvovaly maloletní základní školu na vesnici a to do 5. třídy. Posléze na vyšším ročníku základní školy jsme my, rodiče, měli možnost od nových pedagogů slyšet zpětnou vazbu, jak si to které dítě z maloletní školy vede. Těch máloletek je totiž u nás hodně. Do šesté třídy se sjíždějí děti do blízkého městečka asi z pěti vesnic. Takže učitelé mají možnost posoudit úroveň vzdělání. A věřte tomu, že existují značné rozdíly. Naše malotřídní venkovská škola má velmi dobrou prestiž a reputaci - děti měly výbornou jazykovou průpravu v angličtině, jelikož s ní začínaly již v mateřské školce. Výborně si vedly i v matematice a češtině, musím uznat, že vše bylo zásluhou excelentní paní ředitelky a jejího vedení malého, leč ochotného a vyžadujícího učitelského sboru.

​Naše osobní zkušenost

Tento typ výuky v malotřídce absolvovaly i moje dvě děti a můj manžel. Já osobně jsem chodila do typické základní školy. Oba ale máme společné to, že jsme studovali na škole s polským vyučovacím jazykem, ale již od první třídy jakožto další stěžejní a základní jazyk se přidružila i čeština. Ovšem pro nás je jazykem rodným polština, jelikož patříme k polské národnostní menšině, která žije ve Slezsku. Naše děti to mají identické.

Osobně jsem ze začátku vůbec nebyla nadšená z myšlenky, že moje děti budou v naší vesnici absolvovat malotřídní základní školu. Neuměla jsem si moc představit vedení vyučovací hodiny, připadalo mi to chaotické a nepraktické. No z nouze cnost! A tak jsem se párkrát zašla do hodiny podívat a opravdu asi není nad osobní zkušenost. Musím ovšem podotknout, že paní učitelka byla pedagogem s mnohaletými zkušenostmi, který měl mezi dětmi i rodiči přirozený respekt, což se dnes vidí málo. A bylo to poznat. Každé malotřídce se paní učitelka věnovala určitý čas, poté jim zadala samostatné úkoly a pokračovala dál. Kdo si nevěděl rady, přihlásil se, a učitelka mu určila někoho z ročníku, kdo dítku pomohl a vysvětlil učení. Někdy dokonce učitel určí konkrétního žáka, který svoji třídu vede v té dané hodině a je jako jejich třídní vůdce. Náš syn často takto vedl hodiny matematiky.

Také zvažujete, zda raději dojíždět a zvolit pro dítě klasickou základní školu, nebo radši malotřídku? Nebo už vaše děti malotřídku navštěvují? Podělte se s ostatními o vaše zkušenosti v diskuzi pod článkem.