Zvládněte záchvaty vzteku rychle a efektivně

Jako bezdětná jste možná měla spoustu teorií, jak byste si poradila se vztekajícím se dítětem. “Moje dítě se takhle vztekat rozhodně nebude.” Teď, když máte jedno nebo více dětí, jste k dítěti válejícímu se na zemi mnohem shovívavější. Zejména pokud není vaše. :) Inu, člověk míní, život mění!

Která z nás, matek, tohle nezažila? Zpocená úplně všude, červená až za ušima s neuvěřitelným chtíčem být někde hodně hodně daleko nebo alespoň moci dělat, že tohle dítě vůbec není moje. Přitom vše začíná tak nevinně. V klidu nakupujete a v tom si dítě zamane, že ten jogurt chce hned. Teď a tady. Jíst ho třeba rukou v nákupním vozíku. Trpělivě a s láskou vysvětlujete, že teď to nejde, že ho musíte zaplatit a doma si na něj vezmete lžičku. A v tom to přijde. Jako blesk z čistého nebe. Dítěti se zatmí před očima a přichází scéna, kdy kolem sebe kope, dupe, vřeští na celý obchod, hází vším, co mu přijde pod ruku, případně modrá nebo se i pozvrací. Přitom taková maličkost. Pro nás dospělé nepochopitelné. Uklidním vás. Vývojově je to v pořádku!

Možná vás napadá, že takovým scénám se dá předcházet. Stačí se předem domluvit, co budete nakupovat a co si smí koupit vaše dítě. Nebo si může koupit cokoliv za svoje peníze, pokud mu budou stačit. Dítě odmala učíte, že dokud něco nezaplatíte, nebude se to jíst. To ano, máte pravdu. Když ale přijde záchvat vzteku, jde domluva stranou.

Naučte dítě zvládnout své emoce 

Představte si situaci: o víkendu uklidíte celý dům a opravdu si dáte záležet. Je vytřeno pár minut a po celém domě se projde manžel ve špinavých ponožkách a trousí za sebou jehličí, protože právě přišel z lesa. Také cítíte, jak ve vás bublá vztek, jen to čtete? Cítit vztek je normální! Proč říkáme dětem, že vztekat se není hezké, že se to nedělá, ať se hned uklidní, když my samy občas vztek cítíme? A teď si představte, jak na vás manžel začne křičet, ať se okamžitě uklidníte. Nepříjemné, že? Vždyť vás tak naštval! Nehledě na to, jak říká Jaroslav Dušek, hned se uklidnit nedokáže ani zkušený jogín. Jak to pak má umět malé dítě?

Cítit vztek je naprosto v pořádku a je jedno, zda je to kvůli špinavé podlaze nebo zlomené sušence. Jde jen o to, jak svůj vztek ventilujeme. To je to, co máme dítě naučit. Ne se nevztekat, ale naučit se tuto emoci ovládat, mít ji pod kontrolou. Abychom neubližovaly sobě ani okolí. Pokud cítíte vztek, přiznejte si svůj pocit a snažte se s ním “zatočit”. Až potom jednejte. A nezapomínejte, že za pár let si dítě bude pamatovat, jak se s vámi v různých situacích cítilo. Ne to, jestli byla dokonale čistá podlaha. Stejně tak vy tyto informace zcela vypustíte, ale pocity ve vás zůstanou po celý život.

Proč se to děje?

Jedna část odborníků hovoří o pomalém dozrávání prefrontální mozkové kůry. Mozková kůra, které je takový hlídací pes emocí, začíná dozrávat až po čtvrtém roku života dítěte. Pokud dítě prožívá nezdar, který je v jeho očích příliš velký, dojde k nekontrolovanému výbuchu emocí. Tento stav graduje zejména kolem 2.roku.

Druhý tábor přisuzuje tyto záchvaty období vzdoru, kdy si dítě buduje vlastní osobnost a názory. Je důležité, aby se dítě nestalo poslušnou ovečkou bez vlastního myšlení, zároveň nesmíme dovolit, aby dělalo vše, co si zamane. Každé dítě toto období prožívá jinak. Některé dítě bouřlivě, jiné tak klidně, že jej rodiče ani nezaregistrují.

Jak záchvatu vzteku předejít?

Někteří odborníci a některé výchovné směry tzv. období vzdoru neuznávají. Dítě projevuje svůj názor, buďme rády, i když je to někdy těžké. Je fajn domlouvat se s dětmi již v kolébce a jen vše nezakazovat a nepřikazovat. Spoustě vygradovaným situacím se dá totiž předcházet.

Babička tvrdí, ať ho necháte řvát. Poslední výzkumy ale hovoří jasně - děti, které se nechávají vyplakat osamotě, mají mnohonásobně větší riziko ADHD (porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou).

Jiní vám radí, abyste dítě strčili pod ledovou sprchu. Nepřijde vám to ale ponižující? Nehledě na to, že dítěti může způsobit šok, kdy se nebude moci chvíli nadechnout nebo mu způsobit nesnášenlivost vody.  

Zavřít ho do místnosti a říct mu, ať přijde, až se uklidní? Jenže dítě vaši blízkost, přestože má tendence do vás bušit nebo vás odhánět, ve skutečnosti potřebuje. Většinou se sami svých emocí děsí a potřebují cítit lásku. Potřebují cítit, že je má někdo rád i v těchto těžkých chvílích.

Možná jste slyšela i radu, že máte zvýšit hlas - jenže křik je nakažlivý, jak chcete vymýtit křik křikem? Je to lití oleje do ohně. A dát dítěti přes zadek? Ani to není dobré pro správný vývoje dítěte, můžete to v něm zanechat hluboké následky. Navíc se pak spoustu rodičů diví, že je dítě plácnulo po ruce nebo zbilo jiné dítě na pískovišti. A nenaučily se to děti právě od nás? Není přece logické něco dětem zakazovat a přitom dělat to samé.

Nejlepší je prevence. Pokud víte, že něco vaše dítě vždy vyprovokuje k afektivnímu záchvatu, zkuste tomu předejít. Jestli je jasné, že když půjdete kolem hračkářství, neobejde se to bez hodinové scény, zkuste to vzít oklikou. Také se zamyslete - nezakazujete některé věci vlastně zbytečně? Prostě jen ze zvyku nebo že tohle se přece “nesmí”?

Dítě se záchvatem vzteku

Když už je to zase tady, v první řadě je bezpečí. Dítěte a jeho bezprostředního okolí. Pokud kolem sebe hází hračkami nebo silně tříská klackem, zabraňte tomu - tyto věci odstraňte, případně dítě odneste do bezpečí. Poté zkuste dítě obejmout. Mnoho dětí “zjihne”, protože si uvědomí, že je tady pořád ta jejich milovaná maminka.

Jiné děti ovšem v době záchvatu nesnesou jakýkoliv dotek. V tom případě buďte dítěti nablízku, ale nechte ho emoci prožít. V žádném případě své rozhodnutí neměňte. Pokud jste jednou řekla, že mu tu čokoládu nekoupíte, tak to nedělejte. Ani za cenu, že by byl v tu ránu zpět váš andílek. Jen byste v dítěti pěstovala přesvědčení, že křikem dosáhne svého, což by ho podporovalo v dalším vztekání.

Až se dítě uklidní natolik, aby vás alespoň trochu slyšelo, pomozte mu zorientovat se v jeho pocitech. “Jsi asi hodně naštvaný, že jsem tu čokoládu nekoupila, viď?”. Tato skutečnost přispívá k rychlejšímu odeznění záchvatu. Když je dítě úplně klidné, v klidu si s ním sedněte, obejměte ho a proberte s ním, proč k této situaci došlo. Třeba vám dítě poví, co by vás ani nenapadlo. Vy dítěti sdělte, proč jste mu danou věc nebo činnost nemohla dovolit.

Pokud je záchvat na veřejnosti, asi si nepřejte nic jiného, než aby byl konec. Neustupujte, nevyjednávejte, zkuste si tisíce očí odmyslet (ano, je to něco jako zdolat Himaláje). A hlavně - neberte si scénu vašeho dítěte osobně, jako útok na vás. Dítě se vám nechce pomstít za to že jste mu něco nedovolily. Jen se cítí frustrované a má touhu to vyjádřit.

Prošlo si vaše dítě obdobím vzteku či stále trvá? Jak silně to u vás probíhalo a jak jste si v takových situacích poradily? Máte nějaké tipy, jak vztekání předcházet a jak ho překonat, když už je tady?