Separační úzkost

V období, kdy si dítě uvědomuje, že je osobnost a není spojeno s matkou, začíná mít o ni strach. Podobný vztah jako k matce může mít dítě i k jiné pečující osobě, bývá to zpravidla osoba, která o dítě pečuje většinu času. V tomto období se dítě rozruší či rozpláče kdykoliv ho maminka "opouští", třeba jen na záchod či do jiné místnosti. Některé děti jen trochu zalamentují, jiné to mohou prožívat mnohem silněji a intenzivně plakat, dokud si pro ně maminka nepřijde. Dokonce mohou odmítat společnost tatínka, babičky či jiných osob, na které jsou zvyklé. Toto období si lze jen prožít, nelze s ním nic dělat, je to součást duševního a sociálního zrání. Dobrá zpráva je, že nic netrvá věčně.

Vývoj vztahu dítěte k ostatním

Prvních 6 měsíců - dítě většinou příliš nerozlišuje lidi, které o něj pravidelně pečují. Nechá se uklidnit každou osobou, která se k němu chová hezky. V tomto období prožívají separační úzkost spíše rodiče.

6 až 12 měsíců - dítě si vytváří specifický vztah k jedné osobě, která o něj nejčastěji pečuje, a cítí se bezpečně pouze tehdy, pokud je tato osoba nablízku. Pláč se stává osvědčeným prostředkem pro přivolání maminky zpět, když odejde do vedlejší místnosti.

1 až 2 roky - dítě se učí samostatnosti, separační úzkost se projevuje především strachem z neznámých lidí a neznámého prostředí. Dříve dítě odpovídalo cizím lidem na jejich úsměv svým úsměvem, nyní je stydlivé, mlčí, schovává se za maminku nebo se dožaduje nošení.

2 až 4 roky - separační úzkost by měla v tomto období postupně mizet. Dítě získává sebedůvěru, učí se komunikovat s dospělými lidmi i s ostatními dětmi. Je snadné ho něčím zaujmout a tak překonat případnou nejistotu a strach.

5 let a více - většina dětí je v tomto věku už natolik sebevědomá a samostatná, že se na příchod do školky (školy) nebo na hlídání u babičky spíše těší, než aby to pro ně bylo zdrojem stresu.

Některé děti mohou prožívat separační úzkost i v mladším školním věku, případně se jim může kdykoliv vrátit v případě velkých změn v rodině či životě. Jestliže úzkost narušuje dítěti život, často ho bolí bříško či hlava, má strach z návštěvy školky či školky, vždy byste situaci měly probrat s odborníkem.

Jak zmírnit separační úzkost

Jak už jsem zmínila výše, separační úzkost nelze odstranit, na druhou stranu svým jednáním můžete její projevy zmírnit. Zachovejte klid a chovejte se ke svému miminku laskavě, není rozmazlené, je to součást jeho vývoje. I když ho v době separační úzkosti budete často nosit a dělat mu společnost, ani tak jej nerozmazlíte, jen naplníte jeho potřeby. Ve zmírnění projevů vám rozhodně nepomůže dítě ignorovat, napomínat či dokonce nechávat vyplakat.

Zde jsou rady, které vám mohou pomoci:

• Nechávejte dítě aspoň na krátkou dobu na hlídání jiným osobám ještě před tím, než u něj propukne separační úzkost. Dítě si tak zvykne na přítomnost jiných lidí ještě v době, kdy dobře reaguje na každou osobu, která se chová láskyplně.

• Odcházejte od dítěte až po jídle a spánku. Pokud je dítě hladové nebo unavené, prožívá separační úzkost silněji. Pokud je to možné, neopouštějte ho v době, kdy je nemocné nebo ho něco bolí.

• Pokud máte tu možnost, nechávejte dítě na starosti stále stejnému člověku, na kterého je dítě zvyklé.

• Trénujte odcházení od dítěte na krátký čas a postupně dobu prodlužujte tak, jak si dítě bude zvykat.

• Nechávejte dítě hlídat v domácím prostředí.

• Pokud necháváte dítě jinde než u vás doma, snažte se, aby to bylo alespoň známé prostředí, kde už dítě předtím bylo s vámi a líbilo se mu tam. Zůstaňte s dítětem, dokud si v novém prostředí nezvykne, a pak teprve odejděte. Dítě si s sebou může vzít svou oblíbenou hračku, aby se cítilo bezpečněji. Buďte v pohodě, když dítě předáváte.

• Při odchodu buďte klidní a pozitivně naladění. Děti citlivě reagují na vaši náladu.

• Při odchodu řekněte dítěti, že odcházíte a ujistěte ho, že se zase vrátíte zpět, a pak odejděte. Můžete si vytvořit nějaký rituál.

• Po rozloučení se už nevracejte, ani nereagujte na pláč dítěte. Pokud se budete stále vracet nebo se rozhodnete raději nikam nechodit, jenom tím posílíte úzkostlivé chování dítěte a příště se situace bude znovu opakovat. Slevíte-li ze svých plánů, dítě se snadno naučí, že když bude plakat, dosáhne všeho, co si zamane.

• Neodcházejte bez rozloučení, třeba ve chvíli, kdy je dítě zabrané do hry. Dítě by mělo pocit, že se na vás nemůže spolehnout. Příště si vás bude více hlídat.

• Neklamejte dítě, že jdete jen do sklepa, když odcházíte na delší dobu, ani neodvádějte jeho pozornost. Malé dítko snadno oklamete, ale separační úzkost to může jen zhoršit.

• Ujistěte dítě, že se vrátíte.

• Posilujte sebevědomí dítěte. Podporujte ho v tom, aby bylo odvážné a samostatné, krůček po krůčku.

• Dodržujte dohody s dítětem. Především dbejte na to, abyste dítě vyzvedli v dohodnutém čase nebo se včas vrátili domů. Pokud se zpozdíte, dejte to vědět osobě, která dítě hlídá, aby to mohla v případě potřeby vysvětlit dítěti.

• Nestavte dítě před hotovou věc. Večer předtím nebo ráno mu sdělte, co ho čeká. Pokud se mu to nebude líbit, zeptejte se ho, co by potřebovalo, aby se mu odpoledne třeba s tatínkem líbilo.

Podle toho, jak batolata reagují na odloučení rodiče, rozdělují vědci tyto typy:

• Děti, které mají bezpečnou vazbu, tudíž pocit bezpečí - odloučení je pro ně sice stresující, ale mají důvěru v maminku, že se jim vrátí a poskytne útěchu a bezpečí. Tyto děti mají i v pozdějším věku důvěrný vztah s rodiči, lépe se adaptují a prý jsou úspěšnější v různých oblastech života.
• Děti odporující, zaměřené na ujišťování - i tyto děti protestují při odchodu rodiče, ale odmítají po návratu jejich útěchu. Mají totiž zkušenost, že se při uspokojení potřeb na rodiče nemohou vždy spolehnout. I v pozdějším věku potřebují stále jistotu, že je má člověk rád, upínají se často na své vrstevníky.
• Neprojevující se - takové děti netruchlí při odchodu rodiče, ani neočekávají útěchu při návratu. Zdánlivě se jeví jako nezávislé, opak je však pravdou, v ostatním prostředí na sebe upoutávají pozornost. Jsou to děti, kterým nebyly opakovaně splněny jejich potřeby, na rodiče se nikdy nemohly spolehnout, často byly ponechány osamoceně a rodiče je nechávaly vyplakat. Ve skutečnosti při odloučení takové dítě prožívá neskutečný stres a zvyšuje se jeho tepová frekvence. Když tyto děti vyrostou, jsou jejich emoce tak silné, že je děsí a potlačují je. Nejlepší je pro ně odborná pomoc.

Máte i vy zkušenost se separační úzkostí? Jak tohle období prožívaly vaše děti a jak vy? Podělte se s námi o vaše zkušenosti v diskusi nebo v komentáři pod článkem.