Bylo to rychlé, byla to sranda

Lékař mi určil termín porodu na 3.11. . V 8. Měsíci mě začal "zlobit" vysoký tlak a jak jsem celé těhotenství prožívala spíše aktivně (chodili jsme se psem na procházky, kutila na zahradě...) ke konci těhotenství už to tolik nešlo. Kvůli tlaku vysokému mi nařídil doktor klidový režim, měření tlaku a tak mým polem působnosti :) se stával čím dál častěji gauč a kamarádem tlakoměr. Přítel převzal péči o domácnost do svých rukou, hezky se o mě staral... Při poslední kontrole nás doktor informoval, že by byl rád, kdybych zítra porodila a poslal mě na kontrolu do porodnice na monitorování, s tím, že buď si mě vezmou do jejich péče, nebo přijdu ještě na příští kontrolu opět k němu. Hned po odchodu od lékaře jsem volala do Plzně do porodnice, s tím, že bych se chtěla objednat na monitor. Paní na druhé straně telefonu mi řekla, že mám přijít za 4 dni ráno. Přijeli jsme, s přítelem domů, šel si na chvíli zdřímnout a já opět změřit tlak. Napadlo mě, že jsem někde četla nebo slyšela, že se dá porod vyvolat masáží místa nad kotníkem a zároveň si vybavila, jak "mudrc" říkal, že by se vůbec nezlobil, kdybych rodila druhý den. Tak jsem si nožku "prohmátla". Ani ne po hodině se mi začalo chtít na záchod, kde jsem po svléknutí kalhot zjistila, že mi odpadla hlenová zátka. Tohle těhotenství bylo moje první a tak bylo všechno nové a porodu jsem se bála, jak čert kříže. Hned jsem žhavila telefon a volala doktorovi, který mi řekl, abychom jeli do porodnice hned. Následovalo buzení přítele, jen jsem"houkla" :"jedeme do porodnice". Ten na mě rozespale a rozpačitě hleděl, chytli jsme zabalené tašky a za chvíli už si to mířili směr Plzeň. V porodnici mi začaly poslíčky, které mě však provázely od začátku 7. Měsíce. Pani na recepci mě zaregistrovala a poslala za zdravotní sestrou, která mi pak měřila ozvy. Malej v břiše spal a nechtěl s námi zrovna moc komunikovat. Zhruba po hodině si mě převzal lékař, který prohlédl výsledky z monitoru a zapsal si do počítače, proč jsem vlastně přišla už dnes, když mě pozvali až na čtvrtek. Zmínil tam, že jsem říkala, že mi odpadla hlenová zátka a že mi zesílily poslíčky. Po tom, co mě i vyšetřil a sdělil, že se ještě vůbec neotvírám, mi byla nabrána krev (kvůli vysokému tlaku, měli podezření na preeklamsii) . Pak nás poslali domů a požádali mě, abych zavolala za 2 hodiny, pro výsledky z laboratoře. Cestou domů jsem se v autě kroutila, poslíčky na sebe upozorňovaly. Během telefonátu do laboratoře mi řekli, abych přijela na druhý den, ráno. V noci jsem nemohla usnout, poslíčky nepřecházely a navíc mi začala brutálně bolet hlava. Pomohl až mokrý ručník, namočen do studené vody, se kterým jsem pak spala, do rána. Druhý den v porodnici mi opět monitorovali, Davídek zase spinkal, takže po hodině snažení o to ho vzbudit, aby na papíru udělal záznam, nás poslaly sestry do kantýny na jídlo, kde poslíčky opět "nabíraly grády" a následně se opakovalo monitorování. Zase hodinu. Pak mě s oběma výsledky odkázali do vedlejší místnosti, za paní doktorkou. Paní doktorka si do počítače zapisovala informace o nás a informovala mě, že u mě zjistili ze včerejších náběrů preeklamsii a budou si mě tedy muset nechat v porodnici. "A to budete porod vyvolávat zítra ?" Ptala jsem se. "Ještě nejspíše dneska..." odpověděla sestra a mě se "sevřela prdelka strachy". Řekla jsem jí i o poslíčkách a tak po chvíli dalšího zapisování a "datlování" do klávesnice počítače mě vyzvala, abych se svlékla, že mě vyšetří. "No to se nedivím, že Vás to bolí ! Vy rodíte!! Jste otevřená na 8 centimetrů !!!" Ten běh, kterým se pak pohybovala ven z ordinace, aby "zbombardovala" lékaře a sestry, po kterých chtěla, aby připravili sál, jsem dlouho neviděla. :-D Za okamžik už me vezla hubeňoučká sestra na kolečkovém křesle na chodbu, kde jsem křičela:"Já tu mám ale přítele, on chce být u porodu se mnou !!!" Jenže už se mi motala hlava a nikde jsem, v tom davu lidí, co seděli v čekárně, toho svého chlapa neviděla. Tak jsem si poradila po svém a do davu křikla jméno a příjmení přítele "...rodíme!!" Přítel vykulil oči, utíkal do auta pro tašky a sestra mě vezla mezi tím na sál. "NO, vidíte a za chvíli to máte za sebou..." mi tam utišovala. Ale nemusela, já se smála a dýchala pěkně z hluboka... tak, jak mi to vštěpila do hlavy na jednom videu (předporodním kurzu, jistá Majka) Na sále si mě převzala porodní asistentka a pomohla převléci do noční košile. Hlava už se točila jako po dlouhé jízdě na pěkně bláznivém kolotoči... Pak už si pamatuji jenom zapisování informací o mě a o mém příteli, příchod hezké paní doktorky a to, jak jsem dýchala. Vlastně ještě i teplo plodové vody, kterou mi praskly. Celou dobu porodu mě asistentka i lékařka obdivovaly, jak mi to parádně jde, že na to, že jsem prvorodička by si prý ze mě mohlo brát příklad plno ženských. A byl se na nás podívat dokonce i primář, jak jsme si, s malým, vedli. Na sál jsme dorazili ve 12:30, ve 13:01 (16.10.2018) jsem se dívala do očí mému malému princi, Davídkovi Bohouškovi, který se rázem stal smyslem mého života. (Jméno Davídek se nám líbilo a Bohoušek je po mém tátovi, který před dvěma lety zemřel a který by byl šťastný a hrdý Dědeček.) Porod byl krásný, rychlý a byla to fakt i legrace. Děkuji osudu za to, že to takhle dopadlo a věřím, že na rozdíl od některých článků, co jsem před porodem čítala na netu já a pak se začala porodu bát, třeba tento článek pomůže budoucím maminkám, které budou rodit poprvé, pochopit, že porod může být i úplně fajn!