Můj první porod od prvních minut hrůzy do pocitu úlevy a neuvěřitelného štěstí

Musím říct, že celé těhotenství mi probíhalo opravdu famózně a bez problému. Žádné pocity na zvracení, žádné nechutenství, ani otoky... Jen ke konci bolesti zad (což je asi normální). Ale kromě zad bych o těhotenství opravdu něvěděla...
TP mi byl stanoven na 3.2.2015 (jiný jsem neměla, oba termíny podle UTZ a menstruace jsem měla ve stejný den). 
Měla bych dále připomenout, že jsem se snažila, abych neměla vyvolávaný porod, ze kterého jsem měla opravdu hrůzu.... takže chůze do schodů, uklízení, ricinové kotejly, sex... jmenujte cokoliv, vyzkoušela jsem to. Nic. Holčička prostě ven nechtěla. 
Ještě 4.2. ráno se nic nedělo, takže jsem mohla ještě nakupovat, řídit, řešit poslední pracovní povinnosti, manikůru, pedikůru... no parádní středeční den. 
Večer jsem si s manželem šla lehnout kolem 22:30. Manžel usnul jako zabitý a já si ještě četla... Zhasla jsem asi po půlhodině a už skoro usínám a v tom jsem pod sebou ucítila strašné teplo... 
Říkám si: no konečně! Plodová voda! Budu rodit spontánně... Opatrně jsem vstala a šla jsem na záchod, opravdu potichu, abych nevbudila manžela. Z chytrých knížek jsem přeci věděla, že do porodnice se jezdí až, když jous kontrakce po 5 minutách.
Došla jsem na záchod a rozsvítila. V tu ránu jsem dostala absolutní histerický záchvat. Nebyla to plodová voda... nýbrý krev. A hodně krve. S prominutím... jako z vola.
Manžel vylítnul jako postřelený, během minuty se oblékl a běžel pro auto. Já mezitím přes veliký pláč, kdy jsem myslela na nejhorší, brala do ruky čisté prádlo,hygienické prostředky a šla jsem opatrně dolů.
Cesta autem byla pro mě nekonečná... strašně jsem breřela. Tolik krve nebylo dobré znamení. 
Dorazili jsme do Podolské porodnice v Praze asi za 15 minut. Na příjmu mě hned dali na monitor. Hned, jak jsem uslyšela srdíčko, uklidnila jsem se. 
Doktor mi řekl, že miminko a placenta jsou v pořádku. A i když si nemohli vysvětlit to krvácení, dali mě na porodní sál. Nic se ale nezměnilo, takže jsem ráno šla na rizikové oddělení. Byl čtvrtek. 
Přes den jsem se cítila skvěle, krvácení stále bylo, ale když jsem už byla pod dohledem, byla jsem kldiná. 
V pátek ráno mě chtěli pustit domů... z toho už jsem nervózní byla. Ale po chvíli změnili názor a řekli mi, že radši až v sobotu. Manžel měl šichtu a tak mě v sobotu ráno měla vyzvednout sestra.
Pokud bych to 4 dnů neporodila, porod mi vyvolají.
Měla jsem už zbalenou tašku a šla jsem na poslední kontrolu. Doktor mi řekl, že mám málo plodové vody a že mě nikam nepustí a dal mi vyvolávací tabletku. Tu, které jsem se chtěla vyhnout. Bylo 8:30.
Takže jsem se vrátila zpátky na pokoj a čekala. 
Až kolem třetí odpoledne jsem začala cítit něco jinak... bříško pobolívalo, ale tak "příjemně". Večer přišel manžel s mojí sestrou. Dali jsem si večeři. Odcházeli kolem 22. hodiny. 
Pak přišla sestřička s tím, že mi dá na noc čípek, abych se ještě vyspala. Že to bude asi na dlouho. Ale bolesti jsem už měla. Pořád ale nebyly extra bolestivé. 
měla jsem si přijit ve 23:00 pro čípek. Ve 22:50 jsem pod sebou ucítila teplo, tak jsem se vylekala. To už byla plodová voda :) Sestřička mi čípek už tedy nedala a říkala, že se už nevyspím. 
Problém byl, že bolesti mi sílily, ale vůbec jsem neotvírala a ani nijak "nepřipravovala".
kolem půl 1 v noci mi udělali klistýr... akorát, když jsem šla na záchod, přišel manžel - komická a pro mě velmi trapná situace. Teď se tomu sněju :)
Po klistýru mi dopraskli vodu, to bylo asi čtvrt na 2. To začalo pravé peklo. Tak často jsem chodila do sprchy, že jsem tam potom už zůstala... seděla... a brečela. Míč mi už nepomáhal, sprchy pak také ne. Stále jsem volala na sestřičku, že chci Epidurál (který jsem zásadně odmítala). Ale čekalo se na kontrakce po minutách. Já je měla "jen" po 2.... Už jsem nemohla ani dýchat. Pořád jsem zvonila na zvonek, chtěla jsem skočit ze 4. patra, nebo se oběsit ve sprše... V 5 ráno mi řekli, že se uvidí 7. Vidina dalších 2 hodin mě skoro odrovnala... manžel už nevěděl, jak mi pomoci. Jen na mě bezvládně koukal a držel mě za ruku. Čas uběhl, a po mém naléhání zavolali pro doktora. V 7:15 přišel tedy anesteziolog a píchl mi Epidurál. Vůbec nic jsem necítila, takže doktor byl skvělý. 
Ptala jsem se, za jak dlouho to zabere... Prý tak 15-20 minut. Já ale po 5 minutách cítila tlaky na konečník... Nedalo se to zastavit. A sestřička jenom: No, tak jdeme tlačit! Na řadu přišel můj muž, který mě držel záda a nohu, stlačoval k sobě... já už neměla sílu. Když mi sestřička řekla, že vidí hlavičku a že je malinká, takže nebudeme nastřihávat. Překvapilo mě, že do poslední chvíle s námi byla jen porodní setřiička... Doktorka přišla fakt na poslední 3 minuty. Pak jsem se naprosto uvolnila a malá byla venku... Nepopsatelný zážítek. Bylo 8:20 neděle ráno. Měla 49 cm a 3330 gramů. Krásné velké očička a dlouhé řasy. Hned mi ji dali na bříško a ona se hned přisála :) No bylo to nádherný. Pak jsem ještě jednou zatlačila kvůli placentě. Akorát mě museli vycévkovat, protože jsem byla naetklá a nebyla jsem schopná se vyčůrat. Když mě po hodině chtěli dát do sprchy, tak jsem omdlela... díky Epidurálu. Všechno se točilo. Na nohou jsem stát nemohla :( takže na sále jsem byla dalši 3-4 hodiny. Manžel pak odjel domů se trochu vyspat. A mě odvezli na pokoj, abych si také odpočinula. Ale nutkání vidět malou bylo silnější. Nechtěli mi jí dát, dokud nebudu sama schopná si dojít na záchod a do sprchy. Já to s pomocí sestřičky trénovala asi hodinu. A kolem 15 hodiny odpoledne jsem jí už měla u sebe... 
pak přišla odpoledne moje sestra, moji rodiče a tchýně. A od té doby se jenom kocháme. 
Je něuvěřitelná... Za 4 dny jí bude 9 měsíců a děélá nám jenom radost :) 
I když jí miluju nadevše,  tak u mě ještě nefunguje hormon zapomněí. Respektivě ho asi nemám. Plánovali jsme druhé dítko 2 roky po Kristýnce. Ale odložíme to. Už se cítím psychicky lépe, ale není to ještě ono. Poporodní deprese to nejsou. Ale z porodu mám trauma do teď.
Každopádně vím, že se toho zbavím... Kristýnka za to všechno stála!