Nezapomenutelný výraz :-)

Můj muž je téměř o 10 let starší jak já. Již delší dobu si přál mít dítě. Já jsem však pět let studovala a pak jsem honem naháněla praxi. Když jsem otěhotněla bylo manželovi 37 let. Těhotenství a očekávanou radostnou událost snad prožíval více jak já (tedy jak kdy, za některé své nálady bych se dnes hanbou propadla ;-) ).

Když nastala doba termínu porodu, nic se nedělo. Přenášela jsem již 3 den a byli jsme doma stále nervóznější. Manžel si ze mě dělal legraci, že nakonec stejně porodíme až na jeho svátek. Den před tímto datem jsem už po něm ráno vystartovala, že vypouští špatné myšlenky, že mi to stejně vyvolal on, to přenášení :-(

A ejhle, ráno jsem uklidila celý náš dům, vydrhla schody, pak si dala obvyklou 5km dlouhou trasu lesem, abych přišla na jiné myšlenky. Po příchodu manžela z práce, jsme jeli navštívit jeho bratra a poté zapalatit popelnice. Nic stále nenasvědčovalo porodu a já se začínala smiřovat s dalším dnem čekání. Po příchodu domů mě zastihla první křeč, kontrakce se velmi zrychovaly, za 3 hodiny  jsme jeli do porodnice.

Zde nám doktor a porodní asistentky řekly, že to vypadá, tak na 8 hodin. Málem jsem se vyvrátila. Odhad to sice byl, ale mírně nepřesný. Za necelé 3 hodiny byl malý na světě.

Na co však nidky nezapoměnu, jak byl můj muž úžasný a na ten výraz naprostého úžasu a štěstí, když malý vyklouzl celý ven. Takto se na mě můj muž nedíval snad ani o svatbě ;-) Kdykoliv mám krizi či mě sužují pochybnosti, vždycky si na ten jeho úžasný výraz vzpomenu a je mi zase dobře.

A mimochodem, malý se narodil dvě a půl hodiny po půlnoci na manželův svátek ;-D