První rande s Aničkou

konečně jsem se rozhodla  sepsat svůj porod. Jen bych chtěla podotknout, že můj manžel celý náš vztah tvrdí, že chlap k porodu nepatří a až na konci 8.měsíce se rozhodl, že k porodu půjde...

nedělní odpoledne jsme se rozhodli trávit s manželem, tím, že budeme sbírat kukuřici do mysliveckého skladu na zimu. Hezky jsme si povídali, vyprávěl mi historky z vysoké školy smáli jsme se a unavení jsme se těšili domů. On usnul už v 21h a já se dívala na český film s Dolanským "Všechno nejlepší" ...vypínám televizi a říkám si "Ufff dneska by to šlo, už bych mohla rodit"

Kolem 5h ráno mě probudilo pobolívání v podbřišku. "Asi větry" pomyslela jsem si. Spala jsem dál, ze spaní jsem občas něco cítila. V 7h ráno, když muž odcházel do práce se mě ptá "co děláš, Káčo?" schoulená v klubíčku jsem mu odcekla, že píšu operu.

Courám se po bytě a nevím, jestli ta bolest co projede břichem do stehen až mě zamrazí jestli je to roztahování kyčlí, poslíčci, nebo jestli jsem něco špatného nesnědla. Na 11h jedeme stejně na monitor, tak se dozvím co se děje. Uklidňovala jsem se

"Píp píp" píše mi sestra "tak co už rodíš" ha ha "ty si děláš srandu, ale asi jo" ...

Volám mámě, popíšu jí událost. Ta mi co 20 minut volá a ptá se jestli mě to zase chytlo. Pořád se mi to nezdálo. "kontrakce přeci bolí víc". Mamka mi říká, že to asi ut bude ono...Mně se to nezdá, termín mám přece až za 3 týdny a doktorka mi ještě před víkendem říkala, že dřív jak na konci října rodit nebudu.

...po další hodině kontrakce opravdu víc bolely. Teplá sprcha nic neustálila. A já volala manželovi ať přijede, že pojedeme na kontrolu dřív. Přijel během chvilky. Říká mi "tašku brát nebudeme, když tak ti pro ni sjedu" Obouvám se a pěstí tluču do stěny, zase to projela ta bolest...a je pryč.

Cestou autem se přidala i bolest zad.

Do nemocnice na kontrolu mě přivezl už pěkně zplavenou.

Při kontrole na ultrazvuku povídám paní doktorce, jestli se může podívat dolů, že mám asi silný poslíčky. "nooo tak vy jste otevřená na 4 prsty, to musí být silný poslíčci, to už jděte na příjem" smála se.

"je to tady, dneska už tu bude s námi " objala jsem manžela ve výtahu a rozdýchávala další kontraci. Šťastná a vystrašená. Dokonce jsem ještě stihla zavolat tchýni, že " je to tu a jdeme na to".

Manžel se domluvá s porodní asistentkou, že mi sjede pro věci a domlouvá si přítomnost u porodu.

Připojují mě na monitor, mám pocit, že při každé blížící se kontrakci mi sestřička řekne jak mám dýchat,pak zdrhá a nechává mě samotnou. Uvědomuji si, že rozdýchávám jak pes. Odpojují mě od monitoru, kontrolují co se děje dole a jen mi řeknou "no už jste na 7". Pak slyším jak si říkají "dáme paní na míč, napustíme jí vanu..."  a sama pro sebe si pomyslím, že budu trpět, ještě hodně dlouho, když mají se mnou takové plány.

Přesuneme se na sál, pomůžou mi na lehátku a připravují mě na to, že budou píchat vodu. Já zoufale "a co ta vana, co ten míč?" pobaveně se na sebe podívají a odpoví mi, že to je pro paní vedle na příjmu co také rodí. "a co epidural, co klystýr" to se zase zatváří, jak když soutěžím o Vtip za stovku a oznámí mi "ale maminko, to už nestíháme"

Píchnutí vody, bylo divné, nebolelo to, ale bylo to divné. Pak mi vysvětlují, jak budu tlačit, že až to přijde, že nemám křičet, že se tím akorát budu vysilovat. První zatlačení....druhé,...."crrrrr, buch, buch, crrr"...manžel..."Áááá tatínek se nám sem dobývá, ale teď už ho nepustíme". Další tlačení a já cítám, jak mi dole sestra krouží kolem hlavičky jak když montuje žárovku. Čtvrté nástřih, páté uf...malá je venku! 11.50 - přesně hodinu po příjmu. Slyším jak sestřičky říkají, že má dvakrát šňůru kolem krku a soustředím se jen na to abych ji slyšela křičet. A slyším! To mě uklidnilo. 

Pak už je mi všechno jedno, nějaké šití, bylo nepříjemné, ale bylo to za mnou.

Konečně mi ji přinesli, malou červenou kuličku. S tmavým chmýříčkem a našpulenou pusinkou. Je to zvláštní, ale pořád si pamatuji její první vůni.  Ač unavená, jsem si uvědomovala, že tohle je teď můj vesmír. Pak k nám pustili manžela. Trochu dojatě a vykuleně mi říká "Káčo, kam si spěchala, proč jste na mě nepočkali?". Později dorazila má sestra, rodiče a všichni se těšili z nového života. Já stále nějak nevnímala. Na večer, když mi holčičku odvezli, jsem chtěla spát, ale nešlo to. Do 5 do rána, jsem byla vzhůru a nemohla se dočkat až mi ji zase přivezou. Přivezli a pak už jsme byly pořád spolu.

Děkuji všem kdo jste můj příběh dočetli až jsem. Nastávajícím maminkám bych poradila zkusit se na porod "těšit", myslet na to, že až to bude za Vámi, dostanete tu nejkrásnější odměnu. Já sama jsem spíš stresařka, ale podle sestřiček bych mohla rodit za housku, ale myslím si, že to bylo dáno hlavně tím, že jsem se těšila z toho, že  "už je to tu", "bude tady", "ještě chvilku a budeme spolu".

Mimochodem, manžel přijel pozdě, protože se na tu "velkou událost" jel jetě posilnit na oběd a dodnes mi nechce říct co měli v restouraci U Trojánků tak dobrého!