Třetí porod

To takhle člověk čučí na Malé lásky, pak mu napíše kamarádka a popisuje svůj porod a tak jsem si uvědomila, že jsem ještě stále nenapsala svůj poslední :-D dcery to zaznamenané mají, a syn ne. Tak to jdu napravit. Navazuji na můj příběh ,,Moje třetí těhotenství ". Než mi to zas někdo zkritizuje, upozorňuji, že si to píšu spíš jako deníček, pro svoje pozdější potřeby až budu dětem dělat rozsáhlé deníčky. Jsem spokojena, že vše bylo tak jak bylo a nic bych asi neměnila. Takže jak jsem psala v příběhu uvedeném výše, po příjezdu z nemocnice s Naty nějak po 22.hodině jsme měli s mužem romantiku. Pak jsme šli kolem půlnoci spát, ovšem v mém případě ne na dlouho. Zhruba od půl druhé jsem začala mít bolesti, nepravidelné ale docela rychle za sebou, vždy jsem začala usínat a najednou buch, zas kontrakce. Někdy byly od sebe 3 minuty, někdy 8 minut. Takhle to šlo hodinu, než jsem si řekla a dost. O půl třetí jsem si šla napustit vanu a vlezla jsem do teplé vody. Jak si tak relaxuju, bolesti ustávají. Ve čtvrt na čtyři se vzbudil partner a šel za mnou, co a jak. Říkám hele asi ještě nic, už půjdu z vany ven. Chvíli čekám, pak vypouštím vodu a najednou vidím, že slabě krvácím. Tak na něj potichu volám, že změna plánu a jedeme. Partner jde o patro níž kde bydlí jeho rodiče, pro mamku, aby šla k našim holkám. Ta se obléká a jde. Já se mezitím suším, balím doklady, oblékám a najednou ze mě na koberec vypadl hrozně velký kus krve (slabším povahám se omlouvám), to jsem začala panikařit jelikož jsem kdysi četla, že by se mohla odlučovat placenta a miminko by mohlo umřít. Hrozně se uvnitř klepu, ale nedávám nic najevo, muž je ještě větší plašan než já a nechci ho stresovat když má řídit. Jen ho popoháním ať už jedem. Nakonec vyrážíme. Do porodnice dorazíme ve 4:30. Na příjmu nás vítá sestřička, která si nás pamatuje z planého poplachu před asi 3 týdny. Jdu se převléknout do toho jejich úboru a na příjem. Jakmile mi nasadí monitor a já slyším srdíčko, uklidním se. Mezitím sepisujeme papíry, souhlasy a takové ty dokumenty. Pak přijde doktor, velmi milý, podá ruku mně i partnerovi, představí se, takové chování by mělo být u lékařů standardní, ale bohužel ne všde tomu tak je. Nejprve dělá ultrazvuk, jestli se zas synáček nějak nepřetočil, vše je ale ok, poloha hlavičkou dolů, je sestouplý a daří se mu dobře. Pak mě vyšetří pohnatem a říká ,,No výborně, už máte půlku za sebou, otevřená na 5", říkám si ty jo paráda. Ale ráda bych měla klystýr tak říkám aby se vůbec stihl. Sestřička mne bere na přípravnu, dostanu klystýr, pak jdu do sprchy kde prodýchávám kontrakce. Potom chci jít už na sál, kde čeká partner v nemocničním úboru, ale opět začnu hrozně krvácet, jako když pustíte kohoutek s vodou a jde ze mě sraženina ještě větší než doma. Říkám si ty vo*e co to má bejt, zvonim rychle na sesternu, sestřička je hned u mě, posílá mě hned na sál a volá doktora. Ten mě vyšetří a říká, už jste na 8 a to krvácení je proto, že se otevíráte hrozně rychle a tělo se tomu tempu nestíhá přizpůsobit. Od odchodu z vyšetření na přípravku uběhlo jen asi 20 minut. Tak ležím na sále, přijde porodní asistentka, já hlásím, že mám dostat antibiotika (mám kartičku kardiaka, a u větších zákroků jako je porod, trhání zubu, jakákoli operace atd musím dostat preventivně antibiotika), ale ona kouká na papír z kardiologie, kde se píše alespoň hodinu před zákrokem. Kouká na mě a říká, touž nestíháme, ale napíchnu vám alespoň kanylu, kdyby bylo potřeba cokoliv akutně řešit. Tak ač nerada (ta moje fobie z jehel) souhlasím. Chvíli se kroutím na lehátku v bolestech, stát už mi nejde, mám pocit, že to bolí už pořád. Asistentka mi nabízí propíchnutí plodové vody a říká, že buď to píchnem, začne ti bolet ještě víc ale bude to kratší doba, nebo vodu necháme, ale může to trvat déle. Ač si nedovedu představit, že to může bolet ještě víc, chci po poradě a partnerem píchnout. Okamžitě cítím teplo a bolesti opravdu větší. Ležím, svijím se, mačkám partnerovi ruku a v duchu si říkám, hergot, že já do toho šla dobrovolně znova, tohle si musim pamatovat kdybych zas někdy měla choutky na další mimčo :-D říkám prosím, chci něco na bolest, cokolv, asistentka říká, maminko, to už nemá cenu, než by to zabralo tak bude po všem. To mě naštvalo, zklamalo, nevím, směs pocitů. Najednou už známý tlak tam dole, sál máme hned vedle sesterny kde je asistentka tak partner jen houkne, prosím, můžete jít sem? Rodím v tu dobu jediná, tak ví kam, hned přijde, vyšetří, volá doktora, a jdeme na to. Opět je to fofr, chlapeček už asi moc chce mezi nás. Na první zatlačení je venku celá hlavička ale jak šel až moc rychle, nestačil dorotovat. Při další kontrakci se zasekl ramínkem, doktor mu pomáhal a ve mně ho otáčel, ani jsem to nevnímala, jen jsem se držela s partnerem za ruku, tlačila a říkala vysílala mu myšlenky UŽ POJĎ, UŽ POJĎ. Pak další kontrakce, a byl celý venku. V 6:15, ani ne 2 hodiny od příjezdu do porodnice. Hned se rozkřičel na celé kolo, ihned jsem ho dostala k sobě. Náš Tadeášek. Ležel u mě, špinavý, mokrý, ale nádherný, celý tatínek, zabalili ho do takové jendorázové podložky, partnerovi podával doktor nůžky ať přestřihne pupečník, partner moc nechtěl, říkal to je dobrý pane doktore, já to nechám na odborníkovi, ale doktor mu řekl pojďe to zvládnete, tak partner přestříhl a nakonec byl rád, že to zvládnul ?. Mezitím se Tadeášek uklidnil a mžoural očičkama. Pan doktor nám gratuloval, asistentka i dětská doktorka taky, bylo to hezké. Dětská doktorka ho vzala, rychle prohlédla, otřela, dala mu čepičku, náramek se jménem a zabalila ho do červeného ručníku, partner byl u toho a fotil, mezitím jsem byla na sále s doktorem, viděla jsem, jak něco dělá u stolku s nástroji tak si říkám že jak ho ve mně otáčel, tak jsem asi hodně potrhaná. Tak mu říkám, že až mě bude zašívat, tak prosím o umrtvení, a doktor se na mě otočil, usmál se a říkal ,,Ale šití vůbec není potřeba", to jsem asi koukala jak puk, počítala jsem s tím, že jsem hodně potrhaná a ono nic. Jen mě vyšetřil zrcátkem, prý vše v nejlepším pořádku, pak mi chtěl zmáčknout břicho kvůli případným sraženinám, ale po zkušenostech s tímto z druhého porodu jsem mu jeho ruku na mém břiše okamžitě  chytla a říkám prosím opatrně, zlehka, a on byl opravde jemný, skoro to nebolelo. A už mi nesli Tádíka na první přiložení, chudák nevěděl co má dělat, tak ho sestřička navedla, pomohla mu a už krásně pil. Kojil se dlouho, pak u toho usnul pěkně na prsu místo polštáře, nj chlap no. Krásně zachumlaný, ležel na mě kůže na kůži, ručníkem přikrytý, v teplíčku a bezpečí. My jsme se s partnerem mazlili a užívali si tu chvilku klidu. Z okna jsme viděli zrovna 2 balóny jak letí osvětleny východem slunce, kouzelný pohled. Pak jsme obvolali rodinu, fotili jsme se, ty 2 poporodní hodinky utekly šíleně rychle. Pak vzali Tadeáška zvážit, změřit a obléct. Nemyly ho, to se dělá až další den, jen otřely, míry měl chlapáckých 50 cm a 3480 g. Dali ho do pojízdného vozíku a šli pro mě, já jsem se z lůžka zvedla a šla jsem, sestřička nechápala, říkám já jsem úplně v pohodě, já klidně můžu pěšky domů ?. Tak jsem tam všechny pobavila, ale jak jsem neměla ani steh, tak mě nic nebolelo. Tak jsem si došla s partnerem do sprchy, potom na pokoj, partner vezl Tádíka, pomohl mi s věcmi a museli jsme se rozloučit, doma na něj čekaly dcerky nedočkavé kdy pojedou za bráškou. Přijeli pak odpoledne, manžel, dcery a babičky. Holky nadšené z bráchy. Kdybych to srovnala s předchozími porody, tenhle byl určitě nejrychlejší, bolestivý méně než první a více než druhý (u druhého jsem nemohla už ani dýchat bolestí), jediný bez šití. Hned jsem normálně seděla, chodila, fungovala, vše v pořádku. Zavinování dělohy jsem skoro nevnímala, jen u kojení to lehce bolelo, ale dalo se to zvládnout. A nedobrovolně jsem rodila bez přípravků na bolest. Byl to opravdu fofr. Když jsme se vrátili z porodnice domů, konečně jsem měla pocit, že jsme kompletní rodina ?. Předtím jsem stále měla pocit, že ještě někdo chybí. Teď už vím, kdo to byl. Tak teď jsou Tadeáškovi 3,5 roku a já se občas přistihnu při myšlence, že by nebylo špatné ještě jedno ??.