Čekáte dvojčata? Těšte se a nepanikařte! :-)

Ani máma dvojčat se nemusí hroutit

Vždycky jsem si myslela, že každá maminka dvojčátek musí prožívat takové ty pyšné chvilky, kdy je při téměř každé procházce s kočárem zastavována se slovy "jeeee, dvojčátka, ta jsou krásná, to musí být radost, musíte být šťastná maminko!" Ve skutečnosti jsem ale zjistila, že pravý opak je pravdou. A tu skutečnost jsem si  vyzkoušela na sobě samé.

Jak to všechno začalo

Že budu mít dvojčata jsem si řekla již ve svých 15 letech. Prostě jsem je chtěla, mít jedno dítě mi přišlo dost fádní. Vždycky se mi líbila dvojčata Vojta s Ondrou z vedlejší třídy na základce, tak jsem si řekla, že dvojčata Vojtu s Ondrou budu mít jednou taky.

To jsem ovšem nevěděla, že za dalších 15 let mi gynekolog opravdu oznámí, cituji: "ano, těhotenství tam je a rovnou dvě"... V tu chvíli mě zaplavila šílená vlna euforie, cítila jsem se úžasně. A zde také poprvé došlo k prvnímu setkaní s tou realitou. Pan doktor spustil, že sice chápe mé pocity, ale že na druhou stranu je to jedno z nejrizikovějších těhotenství(to už jsme věděli, že dvojčátka budou jednovaječná s jednou placentou), můžu rodit až o dva měsíce dříve, hned mě informoval o "twin to twin" syndromu... no prostě ač jsem člověk poměrně pozitivní, tohle mě docela vystrašilo.

Další, kdo nerozuměl mé euforii, byli rodiče.. Byl to šok, myslím, že v tu chvíli ztratili i hlas. Ta reakce mě v tu chvíli moc mrzela, ovšem posléze jsem ji začala rozumět. Maminka mě, svoji mladší dceru, stále viděla jako to malé, méně zodpovědné dítě, než byla moje starší sestra, která už v tu chvíli měla dvě děti. Představa, že já sama se budu 100 km daleko (rodiče bydlí v Hradci Králové, my v Praze) starat o dvě mimina, pro ni byla děsivá, ne-li absolutně nemožná.

Musím ovšem říci, že nebyla jediná, kdo ve mně začal zasazovat ta semínka obav a strachu. Sousedka, která má již tříletá dvojčátka, blogy na internetu, okolí… od všech jsem slyšela, jak to je a bude strašné, že první rok a půl budu muset doslova přežít, hlavně se totálně nezhroutit atd.

A je to tady

Po zdravotní stránce jsem celé těhotenství prožívala naprosto v pohodě, bez jakýchkoli problémů, porod i pobyt v porodnici u Apolináře se také nijak nelišily od ostatních, jednočetných těhotenství.

Měli jsme štěstí, Karolínka s Verunkou (ano, Vojta s Ondrou se nekonali) se narodily pouze o měsíc dříve, donosila jsem je do maximálně možného termínu. Apolináře jsme pro dobrou váhu a postupné, i když minimální, přibývání, opouštěly po 6 dnech. Holky byly a jsou bojovnice.

Ano, první dny a týdny doma byl mazec. Ve dne v noci se u nás střídala moje a manželova maminka, dalo by se říci, že jsme měly tzv. ranní a noční směny. Vyšetřily si veškeré roční dovolené na právě tyto poporodní krizové začátky. Starat se sama o dvě dvoukilová nedonošená mimina bylo pro mě fakt scifi, zprvu jsem ani nevěděla jak je nosit, zvedat, byla to strašná drobátka. V tu chvíli jsem začínala chápat ten negativismus okolo, navíc po zhruba dvou měsících babičky dovolené vyčerpaly, takže od té doby jsme byli s tátou na prcky už jen sami.

Zvykáme si na nový rodinný život

Nezastírám, bylo to fakt strašný, nedostatek spánku, časté krmení, kolika... ovšem pro mě, stejně jako pro jiné maminky, jsou děti největší poklad na světě, takže o nějakém obětování se nemohla být vůbec  řeč. Moje životní motto je "Co Tě nezabije, to Tě posílí". V hodně situacích už mi pomohlo, v tomto případě to platilo dvojnásob. Ta mimina fungovala jako pohonná hmota.

Postupem času si vše tak nějak sedlo, když holky spaly, spaly obě, když se "jedlo", jedly obě, vše mělo takový nějaký řád. Od  zhruba čtyřech měsíců holky večer po koupání a mlíčku usnuly a probouzely se v šest sedm ráno. To platí dodnes. S tátou jsme byli a jsme vyspalí a odpočatí. A ráda vám povím proč.

Už v porodnici jsem měla problémy s kojením, holky se prostě nechtěly přisát, takže jsem vyfasovala odsavačku a lahvičky. Ano, už od prvopočátku pily z lahvičky, s tím, že jsem je dokrmovala Nutrilonem. I když mateřského mléka jsem měla dostatek, na pouhé kojení jsem prostě neměla psychicky. Kojení jednoho prcka trvalo 45 minut a to za zhruba hodinku začala - ať Kája nebo Verča - znovu plakat hlady. Nákup elektronické odsávačky a Nutrilonu mi přišel jako velmi racionální řešení. Odsávačka společně s Nutrilonem vydržely do jejich 4. měsíce. Poté z časových důvodů a také hlavně kvůli mé a následně i dětí vyrovnané psychice už to byl pouze Nutrilon.

Ano, vyčítám si trochu dodnes, že moje děti neměly to nejlepší, co jim máma může dát, mateřské mléko. Ale podávání Nutrilonu, Sunaru nebo čehokoliv jiného mě prostě znovu postavilo na nohy. Najednou jsem mohla v noci spát, holky mohl krmit i táta nebo kdokoliv jiný. Pomohlo mi to hodně psychicky a víte, co se říká?! Když je v pohodě máma, jsou v pohodě i děti a to se opravdu projevilo.

Na závěr

Takže budoucí mámy dvojčátek.... ničeho se nebojte! Ano, je to masakr, ale chce to přežít počáteční krizovku, dát tomu nějaký řád a hlavně - v pohodě musíte být hlavně VY!!!!! Vaše nálady a pocity ti prckové prostě vnímají a buďte si jisté, že vám to vrátí. Kája s Verčou jsou prostě pohodářky, po mamince a tatínkovi. A ani názory okolí, jak to musí být strašné a makačka, a že nám dvojčata nezávidí, nás prostě nerozhodí.