Co mi rodičovství vzalo a co mi dalo

Probouzím se, už svítá. Cítím, jak mé tělo zaplavuje vlna energie, spěchám do kuchyně, chystám banánový mix s mlékem, obouvám tenisky a vybíhám. Zhluboka se nadechuji a cítím, jak čerstvý vzduch prospívá každé buňce mého těla. Cítím se báječně, běžím a běžím a vím, že mi patří celý svět. Jsem mladá, krásná, štíhlá. Miluji ranní běh. Sprcha, snídaně, sedám do auta a těším se do práce. Dojedu k zákazníkovi, vyřešíme problémy, probereme poslední trendy v módě, nedávné a nadcházející kulturní akce, tématy se dotkneme aut, mužů, jídla, diet a kolem poledne vyrazíme na oběd. Užijeme si jej, není kam spěchat. Sedám do auta a navštěvuji dalšího zákazníka. Sedíme, pijeme kávu, řešíme jejich trápení a hledáme řešení. Není to tak jednoduché, ale nakonec s pocitem dobře odvedené práce opět usedám za volant a vyrážím po D1 směr domů. Řízení mě naplňuje, ovládám kovový kolos, který mě na slovo poslouchá. Pustím si rádio, zpívám si, a opět mě zaplaví pocit, že je život krásný, že mi patří svět a že je to vlastně ráj na zemi. Otevírám vstupní dveře, manžel je již doma, právě také dorazil. Co si dáme k večeři? Zajdeme na pizzu? Ne, uvařím špagety. Po večeři vyrážíme na krátkou procházku, se zaujetím mu líčím, jak jsem dnešní den zvládla, co jsem všechno vyřešila, koho jsem potkala a co jsem se dozvěděla. Večer vybereme film, vyřídím ještě několik emailů a spokojeně usínám. To byl zase krásný den, musíme vymyslet nějaký plán na víkend. Co budeme dělat s dvěmi volnými dny. Usmívám se a upadám do říše snů.

Ozývá se křik a pláč, probouzím se, třeští mi hlava a já doufám, že se manžel zvedne a půjde utišit jedno z našich dětí. Absolutně nerozeznám, které teď pláče. Po 4 hodinách přerušovaného spánku je mi to ale celkem jedno. Hlavně ať už je zase klid. Manžel zaujal stejnou strategii nečinnosti a pláč také ignoruje. Vylezu z postele, ploužím se chodbou, brečí ta mladší, belhám do kuchyně, chystám mlíko a přemýšlím, co ji do mléka nasypu, aby byl aspoň chvíli klid. Zuby, zase rostou zuby. Proboha, kolik zubů ji ještě vyroste? Kolik takových nocí ještě zažijeme? Zazvoní budík, hlava třeští ještě více, chystám mlíko, čaj, ibuprofen. O snídani si nechávám zdát. Snad ta bolest brzo přejde. Běh nahoru a dolů, pleny, tepláky, triko, láhev na pití, bačkůrky … co jsem ještě zapomněla? A opět nahoru a dolů. Kdybych tak aspoň tím běháním zhubla nějaký ten kilogram. Běh už mě absolutně nenaplňuje. Nesnáším ho. Děti jsou nahnány do auta, odvezeny do školky a já si to šinu D1 k zákazníkovi. Jízda autem je pro mě horor, neustále monitoruju cestu přede mnou a vidím to v těch nejčernějších myšlenkách. Hlavně opatrně, ať nejsou z mých dětí sirotci. Doběhnu k zákazníkovi a přemýšlím, zda jsem dětem opravdu nabalila všechno, zda jsem se vůbec učesala, a zda jsem si vzala aspoň čistou sukni. To, že není vyžehlená, je mi jedno. Módní trendy jsou ty tam. Hlavně čistě. Rychle všechno vyřešit, probrat, opravit, spolykat horkou kávu a honem dál. Dojíždím k dalšímu zákazníkovi, na oběd není čas, piju druhou kávu, třetí kávu, jediné téma k obědu, o kterém jsem schopná a ochotná se bavit, jsou dudlíky, pleny a co dětem k večeři. Sedám do auta, pouštím rádio, bože ta D1 se tak vleče. Pohled na hodinky svědčí o tom, že školku zase nestihnu. Jedu jak závodník, odpočítávám kilometry, myslím na to, jak vysvětlím paní učitelce, že jedu zase pozdě, a kousek od Brna zjišťuji, že školku přece jen stihnu. Pociťuju obrovské štěstí, kdo nezná, těžko uvěří. Dojíždíme domů, z podlahy sbírám bundy, mikiny, uklízím boty a rychle stavím vodu na brambory. Na večeři bude kaše, bramborová. Nic lepšího už nezvládám. V televizi večerníček, výborně, Pat a Mat, rychle do koupelny, přečíst dětem pohádku, vyřídit emaily. Myšlenkou zavadím o manžela, kde vůbec je? Neztratil se? Po chvíli hledání ho nacházím, jak u sušičky skládá prádlo, prohodíme pár vět na téma opět počůrané plíny a rozkousaného dudlíku. Ukládám děti, padám zároveň s nimi s pocitem, že jsme to všichni přežili. Začne mě bolet hlava, to bude tou kávou. Zítra jich nesmím vypít 5 a asi bych měla pít i jiné tekutiny. A taky bych měla něco sníst. Proč jsem sakra tak tlustá? Kam zítra jedu? Neplatí se obědy? Kdy se platí školkovné? Který je den? Proboha, jsem marná matka. Všechno je marné. Otevřu oči, je hluboká noc, zapomněla jsem si vyčistit zuby, belhám se chodbou ke koupelně, nakouknu do pokoje, kde spokojeně spí to nejkrásnější, co mohla příroda stvořit. Usedám k nim, pocit štěstí, lásky a naplnění mě zahřeje. Dodá mi sílu a já vím, že žádný problém není zásadní a že toto, je to opravdové štěstí. Že nám patří celý svět.