Nočník

Nočník, nočník, nočník.. Mohu Vám říct, že se mi o něm i několikrát zdálo.. Začínala jsem mít téměř noční můry.. Přečetla jsem nesčetně diskuzí na internetu, psala do poraden, řešila toto téma s naší dětskou lékařkou, absolvovala mnoho debat s kamarádkami i cizími maminkami kdesi v parku, spoustu večerů jsme s manželem věnovali mluvení o nočníku, záchodu a čůrání z čehož vznikaly i hádky a nechuť slyšet cokoli na toto téma.. oba jsme už celkově propadali zoufalství..

Syna jsem den po tom, co se sám posadil (cca 9 měsíc), s velkou slávou usadila na nový nočník. S představou, že vše půjde hladce, syn si bude určitě velice brzy říkat sám, (synovec byl přece také od roka bez plen) nabuzena řečmi babiček, (že tatínek začal chodit tehdy a strýček tehdy..) jsem se těšila lepším a finančně tolik nenáročným zítřkům (používali jsme jednorázovky).

Pravdou je, že jsem ho nijak pravidelně nezačala vysazovat. Viděla jsem na něm, že je ještě nezralý a stejně neví co dělá. Občas jsem ho ale na nočník posadila a dokonce se jednou povedl i bobek (který máme samozřejmě na památku vyfocený :) - ne nedělám si srandu :-D ) Poté přišlo období vzdoru, kdy syn nechtěl o ničem, na čem by musel chvíli sedět a neběhat, slyšet. Na internetu jsem si našla, že výhodné je dítě nechat měsíc, dva "zapomenout" a dozrát. To jsem dodržela a už nám byl rok a půl. Pohledy a vyptávání babiček začaly sílit. Zkusila jsem znovu, zda by byl syn alespoň trochu přístupný k dalšímu pokroku. Nebyl.. a od té doby (do naučení se) do nočníku, do záchodu, na trávu, nikdy nic neudělal. Říkala jsem si, že mentálně je na to zralý určitě dost. Typ z internetu jak to zjistit (řeknete dítěti, aby vám z vedlejší místnosti přineslo červené jablko ze zeleného stolu, nebo tak něco :D) jsem měla odzkoušený a syn tento úkon zvládal bravurně. Tak proč?? Nu, zkusila jsem mu tedy sundat plínku a nechala ho běhat jen v tepláčcích.. Bohužel mu tato skutečnost ale vůbec nevadila a běhal po bytě v mokrých kalhotách, ponožkách, bačkorách a ničeho si nevšimnul.. (z čehož já rostla..) Nevydržela jsem to nikdy déle, než půl dne. Synovi se blížil druhý rok a já začínala mít čím dál větší těhotenské břicho..Opravdu se mi nechtělo uklízet po něm stálé loužičky, ohýbat se, lézt po zemi apod. ale na druhou stranu.. "přece ho to musíme naučit dřív než se narodí druhý.. přece nebudeme plínovat oba... " Babičky začínaly šílet.. Já ale nakonec veškeré snahy vzdala, nechala jsem ho být a jen dál probírala v hlavě, nebo jak jsem psala výše, se všemi možnými i nemožnými lidmi, možnosti naučení ho to..

Ještě větším problémem se zdál být bobek. Na synovi bylo vždy poznat, že se něco blíží.. Běhal po bytě, dupal, tancoval jak jsme tomu říkali "bobkový tanec", schovával se (měl jedno své oblíbené místo za dětským stanem v koutě dětského pokoje) - zde jsem mu také několikrát zkusila nočník přistavit a to jak do stanu, tak za něj apod.- což byla další rada, kterou jsem slyšela pro změnu v televizi. Nočník postavit na místo, kde bude mít dítě klid a bude zde samo. Nepomohlo nic. Syn měl občas opravdu tuhou stolici, měl strach, že ho bude tlačení bolet, takže raději bobek zadržoval a poté dva dny na to brečel bolestí. Možná to bylo zkoušením na nočník, možná jen náhodou, že ho to jednou bolelo, takže měl stálý strach, nevím. Nemyslím si ale, že bychom mu způsobili jakékoli trauma. I když mě to velice trápilo, extrémně jsem ho nikdy nenutila. Sama mám zažité trauma z dětství na toto téma a snažila jsem se tomu právě proto vyvarovat! (Domluvily jsme se s dětskou doktorkou a syn bere dvakrát denně lactulosu proti zácpě a je to o mnoho lepší.)

Ve dvou letech a třech měsících jsem dle rady lékařky začala pravidelně syna posazovat rovnou na záchod s redukcí prkénka a to cca každé dvě hodiny. Plenku jsem mu nechala, jen zkoušela pravidelně vysazovat. Týden neudělal vůbec nikdy nic. Po týdnu řekl ráno, že už plínku nechce a od té doby chodí a říká si sám na obojí.. Nevím čím to nakonec bylo. Také jsme mu pořád cpali, že už je velký, děti ve školce také nemají plínku apod. To je jedno, ale stalo se.. Řekla bych ale, že s největší pravděpodobností na to jen jednoduše dozrál.. Každé dítě má svůj čas, každé je jiné a není možné je odsuzovat a posuzovat! Já měla taky strach, že se to nikdy nenaučí, že budeme do dospělosti kupovat pleny a že mu to vadit nebude.. a on na to přišel.. :) Joo, pár prvních "řeknutí si" jsme ohodnotili hlasitým potleskem a bonbónem. Časem ale bonbóny vymizely. Než si totiž umyl ruce a utřel do svého nového ručníčku vysícího na novém věšáčku s Krkem, úplně na to zapomněl.. :)

Takže pokud někdo zoufá tak, jak jsem zoufala já, klid! Všichni se to naučí, hlavně v pohodě, ono se to nepos..e :-D a není to klišé, je to tak ;)