„Přestaňte tady lítat!“ Můj hlas prorazil školní chodbu jako šíp

Stojím na dlouhé chodbě a snažím se najít nějaký záchytný bod ve strachu, že tohle nemůžu ve zdraví přežít. Mám suplovaný dozor u malých dětí.  Neuvěřitelný řev. Ve změti malých nožek a ručiček, hlav s grimasami zběsilého úsměvu se snažím identifikovat jednotlivé postavičky.

Bezúspěšně.  Valí se to všude kolem mne a já nejsem schopna dělat nic jiného, než pevně stát. No tak do mne narazí, no. První úspěch. Držím jednoho klučinu za tričko a zvedám ho ze země. Potkal před okamžikem moje koleno. Přísahám, že jsem ho tam nenastrčila!

„Proč tak řveš?“ zní moje otázka.

Snažím se být přívětivá. Dítě neodpovídá. S překvapeným výrazem mi věnuje na pár sekund pohled. Za okamžik je vidět v jeho očích uklidnění, že odtud mu žádné nebezpečí nehrozí, takže komunikace je zbytečná. Zvyšuji hlas: „Odpověz mi! Proč tak strašně řveš?!“ Z výrazu ve tváři je jasné, že mne vůbec nevnímá.

Vypouštím ten uzlík energie opět do prostoru. Okamžitě se zapojí do davu. Děti se kopou, strkají, intenzivně ječí. Sem tam lze zachytit pravidelně se opakující výkřiky. Něco jako rituální pokřik povzbuzující ostatní k akci. Neuvěřitelné. Jdu alespoň bránit dveře od toalet.

Nějak mne zaregistrovaly a perfektně se mi vyhnou těsně před možným nárazem.  Oni musí mít někde zabudované miniaturní radary! Jako netopýři. Ne, tohle je drsná představa. Nevím, jestli upadám do nějakého podivného transu, ale začínám je vnímat jako malá zvířátka. Musím něco udělat!

„Přestaňte tady lítat!“ Můj hlas prorazil školní chodbu jako šíp.

Sekundová reakce nejblíže běhajících prvňáků. Zbytek hejna nejeví známky změny k lepšímu. Zvoní.  Řev je ještě intenzivnější! Pískot. Jekot. Z chodby zběsile mizí skupinky do jednotlivých dveří. Vypadá to jako nálet včel do úlu! Ještě poslední opozdilci.

Bez zvukového doprovodu, ztracení v osamocení, sem tam někdo spadne, ale za okamžik úspěšně mizí ve třídě. Tak, to mělo být 10 minut odpočinku, nežli vstoupím do třídy a budu učit. Píská mi v uších. Kolegyně mne míjí s širokým úsměvem a kráčí do jedné z druhých tříd.

Zastavím ji: „ Prosím tě, co je to tady za strašný řev, jak tohle můžete vydržet!“ Usmívá se dál: „Co jsi říkala?“ a vytahuje si špunty z uší! Dobrá vychytávka.

Je po zvonění. Vracím se do vrchního patra žáků 8. a 9. tříd. Míjím první, druhé a třetí třídy a ozývá se už jenom štěbetání a hlasy dobře naladěných kolegyň.

Ve třídě vidím bytosti s nepřítomnými výrazy!

Blížím se tiše do své učebny. Dveře jsou otevřené a v lavicích sedí bytosti s nepřítomnými výrazy a hlavami skloněnými k deskám lavic. Obličeje mají v různých stupních lehounce ozářené světly obrazovek. Vůbec mne nezaregistrovali.

Hypnotizovaní mobily a tablety tyhle stále ještě děti zřejmě ztratily schopnost vnímat svými miniaturními radary. Stojím před tichou třídou a sem tam se nějaký jednotlivec zvedne, protože nemá mobil. Asi se mu vybil.

Zadávám práci a dívám se na ně. Co se jim stalo? Kde jsou ti motýli, vrabčáci, luční kobylky, rorýsi, co před několika minutami manévrovali v davu jiných druhů z rozmanité živočišné říše o dvě patra níže? Ty děti dole, ty se smály. Energie z nich zářila do dálky.

Teď vidím polomrtvé můry, hypnotizované světly lamp. To není možné. Zkusím tomu věnovat pozornost o přestávce na chodbě.  Vyjdu ze třídy a opřená o parapet okna z ústraní sleduji ty podivné postavy.

Některé se pokřiveně plouží. Není divu. To sezení v lavicích je neskutečně devastující. Jednotlivci, ale i malé skupinky se přesouvají z bodu do bodu, aniž by zvedli pohled od obrazovky.  Radary tedy zůstaly zapojené. Oni totiž do nikoho nenaráží!

Aniž by věnovali pozornost tomu, zda jim nestojí něco v cestě, putují plynule. Běhá mi mráz po zádech.  Ve výrazu jdoucích bytůstek jsou totiž čitelné mrazivě šedivé chmury. Nechci pátrat po tom, co tyhle děti trápí. Mám totiž strach, že bych jim nemohla nijak pomoci.

Lítejte! Děcka, moc vás prosím, zahoďte ty mobily a lítejte.

Otočím a podívám se do krajiny za oknem. Něco hluboce v podvědomí mne nutí učinit vážné rozhodnutí. Zřejmě přijdu o práci a možná mne čeká i jiný osud. Ocitnu se poté možná za dveřmi úplně jiného ústavu. Ale jedno je jisté. Musím zasáhnout. Udělám to, pro ně i pro sebe. Pro všechny.

Příště, až dostanu dozor na chodbách na prvním stupni, otevřu dokořán okna. A všechny ty děti vyletí ven a rozletí se do krajiny! Až zakrouží nad budovou školy, donutí mne smíchem a povzbuzujícím rituálním pokřikem roztáhnout křídla a rozletět se za nimi!

Tahle myšlenka mne donutí k akci. Otáčím se a křičím: „Lítejte!  Děcka, moc vás prosím. Zahoďte ty mobily a lítejte. Já vám klidně otevřu okna, anebo si koupím špunty do uší.“

Co udělat pro to, aby se motýl neproměnil v šedivou můru?

Na tuto otázku mám asi tisíc odpovědí a neumím vybrat jen jednu jedinou. Proto napíšu krátkou myšlenku: „Toužíme po tom, aby dítě bylo samostatné, zodpovědné, úspěšné, šťastné, chytré, zkrátka aby bylo nejlepší. Děláme proto ale opravdu všechno potřebné?“

Neukazujeme dětem svým časovým vytížením, jak je život osamělý a uspěchaný? Místo normálního: „Adámku, potřebuji si odpočinout, jsem unavená, co bys chtěl dělat?“, říkáme: „Teď ti pustím pohádku a budeš se hezky koukat, jo?“

Tajíme dětem pravdu a lžeme jim takzvaně s dobrým úmyslem, abychom dítě nezatěžovali svými problémy. Napadlo vás ale někdy, že děti naše problémy zajímají? Ony nám chtějí pomáhat, a když onemocníme, chtějí o nás pečovat.

Chtějí nám nosit nákupy, chtějí pomáhat s vařením, pečením. My říkáme NE, NE a NE. A později, tak za deset let, si vzpomeneme, jak by bylo fajn, kdyby se Adámek přidal k vaření. Jenže on nechce, protože sedí v pokoji a naučil se být „samostatný“.

Našel si v online světě místo, kde je středem pozornosti, a po vaší pozornosti už netouží tolik, jako před deseti lety. Mnoho z nás si neuvědomuje, že to jsme my, rodiče, co děti učí žít bez nás. To díky nám mají možnost naučit se žít v online světě. To my jsme jim všechno ukázali. A to my jsme mohli ovlivnit, jak se s online světem děti seznámí.

Nesvalujte proto vše na jinou dobu, diagnózy, úsudky, dojmy okolí a těch, co ve vaší rodině nežijí. Zamysleme se nad tím, co děláme a co dětem ukazujeme jako jedinci doma. Necháváme děti sedět hodiny před televizí a poté se rozčilujeme a ptáme se, kde se to naučily? Kde asi? Přeci od nás!

Zdroj: kouzelnavychova.cz