Svoboda není bezbřehá

Včera jsem sledovala online přednášku Naomi Aldort na téma svoboda a ráda bych se s vámi podělila o pár myšlenek, které mě zaujaly.

Úplně na úvod nás Naomi zbavila očekávání, že naše dítě bude někdy ideální a že se nestane, že by si v budoucnu na naše výchovné počiny dítě nezanadávalo, ať už máme výchovu jakkoliv „dokonalou“. I její tři synové na ní vidí spoustu chyb a ona si je vždy ráda vyslechne.

Pro dítě bychom měli vystupovat jako jeho průvodci na planetě Zemi. Dítě je tu nové, nezná pravidla (jak se chovat v restauraci, divadle apod.). Je na nás ho informovat, co se sluší a co se kde bude dít, třeba u lékaře.

Jídlo a spánek bychom měli nechat výhradně na dítěti. Nikdy dítě neuspáváme, protože si MY myslíme, že už je moc unavené. Pokud je dítě unavené, tak spí, takže pokud ještě nespí, ještě není dost unavené. Naše zásahy mu udělají medvědí službu a přestane reagovat na signály svého těla a pak může o to víc ponocovat. Stejně tak je zcestná představa, že dítě musí jíst vždy ve stejnou dobu jako my. Ano, ono může mít i hlad, ale prostě třeba je teď mnohem větší touha si hrát než jíst.

Vyjádřila se i k tématu fyzických potyček mezi sourozenci. Obecně rvaní ráda nevidí, protože je to důkaz selhání komunikace mezi dotyčnými, je potřeba se vždy ujistit, že to děti opravdu baví a užívají si to. Zasáhnout bychom měli ještě před vyhrocením situace a pláčem. Ideálně dětem navrhnout změnu programu – čtení, vycházka. Když už jsme přivoláni jako rodiče a máme situaci rozsoudit, nikdy se nepřikláníme na ničí stranu, ani na stranu „námi předpokládané“ oběti. Trpělivě vyslechneme verze všech stran, brát to tak, že každé dítě má svou pravdu, svůj pohled na věc. Cílem je, aby se děti z frustrace vymluvily a po nás už nechtěli žádné rozřešení. Děti podobného věku by neměly být dlouho spolu v jedné místnosti, max 1 hodina. Pak je ideální chodit situaci kontrolovat, případně se přesunout k nim do pokoje a nezúčastněně hry sledovat. Pak snadněji dokáže zareagovat na blížící se konflikt a navrhneteme dětem jinou aktivitu.

Velmi kriticky se staví k docházce dětí do mateřské školy. Moudrá to žena ;o) Podle ní je zcela nevhodné, aby děti stejného věku, bez sociálních dovedností byly nuceny setrvávat v jednom prostoru. Konflikty totiž zatím řešit neumí a jen se vzájemně naučí špatné návyky typu, já tě kousnu a ty mi pak tu hračku dáš, dále získávají závislost na autoritě – učitelce, která musí neustále děti chránit i za cenu křiku, násilného odtržení atd. Úplně nejhorší jí přijde, že je školkové dítě odříznuto od matčiny lásky. Nikdy se dětem nepodaří v takovém kolektivu uspět a velmi těžko tam fungují. Pro správný vývoj jednoho dítěte je ideální 12 osob různého věku. Stejně tak neuznává kroužky pro čtyřleté. Dítě si z té doby nic nezapamatuje. Výběr by nechala až na starším dítěti, které má už nějaký konkrétní záměr a zálibu.

Máme se vyvarovat neustálého komentování všech činností, které naše dítě dělá. Manžela u myčky, taky nezahrnujeme chválou, že to nádobí do té myčky pěkně naskládal, že je naše šikulka ;o) Dítě oceníme jen v neutrálních situacích a to slovy typu, jsem tady teď s tebou ráda; mám tě ráda, ať kdy uděláš cokoliv; nic mě nemůže zabránit tě milovat (ikdyž dnes něco rozbil, donesl špatnou známku, bouchl sourozence). Tím přístupem dítě učíme, že chvála není důležitější, než to jak se samo cítí. Děti bohužel často dělají některé činnosti jen kvůli chvále, nikoliv proto, že by je bavily, těšily, uspokojovaly a tím potlačují a ztrácejí samy sebe. Ani děti, ani my rodiče nepotřebujeme schválení od ostatních (pochvalu, uznání). Pokud se máme rádi, děláme jen to nejlepší, pak je vše v pořádku a názory ostatních nejsou důležité. Nepodléhejme hlasům ve své hlavě (soudce) a neobhajujme svůj názor před ostatními, je to ztráta času.

Pár myšlenek na závěr:

Pokud nás dítě kritizuje, neberme si to osobně, naopak buďme rádi, že se nebojí vyjádřit svůj názor a v diskusi ho podpořte větou – Řekni mi o tom víc. Jsem hloupá? Řekni mi o tom víc. Co je na mně nejhloupějšího….?

Dítě má vždy pravdu – tzn. nic nedělá bezdůvodně. Pokud se nějak nevhodně chová, je to proto, že situaci sám nezvládá a my mu máme pomoct, nikoliv ho za vlastní selhání trestat. Je tedy potřeba najít důvod tohoto chování a příčinu odstranit. Naši pomoc vždy potřebuje více agresor než obět, protože ten má větší problém.

Nepřemalovávejme kvůli dítěti oblohu na zeleno, naučme ho se s nastálou situací smířit, oproti zachraňování a řešení problémů za dítě.

Je mi jasné, že na bodě se školkou se s většinou neshodneme a co ostatní body? ;o)