Výchova je opět to nejtěžší v životě

Ráno dceru rozlítila snídaně, kterou nachystal manžel, do rýže si dovolil přidat cibuli, kterou nemá ráda a já trvala na tom, že do školy nemůže jít úplně hladová a že alespoń 1/2 sní jinak do školy nejde. Dcera řekla, že teda do školy nepůjde ;o)) Tak jsem řekla, nechoď, ale zavolej paní učitelce a omluv se, proč dnes nemůžeš přijít. Tak dcera zasedla ke stolu a polovinu snědla. Uff, jsem tam rozhozená, že si při odchodu zapomenu deštník, prší hodně, tak dceři říkám, že se vracím pro deštník a jedu výtahem do bytu. Když se vrátím před bytovku dcera je pryč. Naštavaná, že mi schválně utekla, za ní běžím a doufám, že ji nenajdu pod autem. Po čase ji dohoním a ptám se jaktože jde bez dovolení do školy sama a nepočkala, dcera se tváří překvapeně, prý vůbec neslyšela, že jsem šla pro deštník. Trošku jsem vychladla, možná mě fakt neslyšela, možná byla vyděšená, že má jít sama a moc dobře věděla, že osmá hodina se blíží a tak spěchala. Chladně jsem se s ní rozloučila a nezapomenula výhružně říct, že si o tom při večerní poradě ještě promluvíme. Teď si jdu znovu přečít kapitolu Negramotného rodiče o rodinných poradách, které se mají nést v klidné a neutočné náladě, držte mi večer palce, ať zase neječím ;o))