Mám GAD (generalizovaná úzkostná porucha)

Chtěla bych všechny seznámit se svým přiběhem. Bez cenzury.

Před rokem jsem se vrátila z roční stáže na univerzitě v USA. Vzala jsem s sebou celou svoji rodinu: roční dceru a manžela. Během pobytu jsem začala bojovat s úzkostí. Podmínky tam všeobecně nebyly moc dobré. Práce pro mě začala být jen nutné zlo, abychom zaplatili nájem. Kolegové v práci šli přes mrtvoly a válcovali mě každý den. Každodenní stres vyústil pár týdnů před odjezdem domů, byla jsem na konci sil.

Těšila jsem se, že návrat do Čech všechno zlepší, ale ouha, bylo to všechno snad ještě horší. Okamžitě jsem vyhledala odbornou pomoc, jak psychiatrickou, tak psychologickou.

Začátky byly extrémní. Nemohla jsem jíst, protože ze mě chtělo všechno ven. Dost možná jako následek toho, že jsem nikomu o svých pocitech neříkala. Byla jsem doma se svojí dcerou, ale bála jsem se s ní být. Na školku byla ještě malá. Přišlo mi, že to nezvládnu, že mi přeskočí a něco stane a že nějak selžu.

Začali jsme prosit babičky o pomoc. S psycholožkou jsme přišly na to, že mám post traumatický syndrom. Samozřejmě jsem do té doby netušila, že může vzniknout po něčem jiném než po přepadení nebo návratu z Iráku.

Čas ubíhal a špatný stavy se vracely. Rozhoda jsem se strávit týden v RIAPSu. Ten týden, co jsem tam strávila samozřejmě nestačil, ale pro začátek dobré. Pak jsem zvýšila dávku antidepresiv a vše se začalo stabilizovat. Jednou ale manžel přišel z noční a já řvala, že už to doma nevydržím ať si dceru odveze, že musím do Bohnic. A tak jsem strávila týden v Bohnicích, zašla si na Mezi ploty a navázala na pobyt denním stacionářem. Zajímavá zkušenost… No a potom už jsem se začínala pomalu blížit k běžnému životu.

Dcera nastupovala do školky. Na to jsem si zvykala asi dva měsíce, protože každá změna je pro mě nesmírně těžká. A jako pozůstatek, kdy jsem v Americe makala jen pro peníze a všechno na mě viselo, mám taky strašný strach, že na mně všechno visí. Teď mám před sebou nástup na poloviční úvazek do práce. Nechala jsem si zvýšit prášky „na hlavu“, protože jsem si konečně uvědomila, že mít další dítě za každou cenu je nesmysl a držet prášky na minimu taky.

To je tak nějak ve zkratce můj faktický příběh. Ovšem důležitější než fakta jsou moje pocity. Věřím, že spousta z vás je také pod tlakem a nemluví o tom. Často není s kým. Nejdřív jsem cítila stud, že když se vrátím z USA domů, že jsem selhala. Proto jsem vydržela všechnu tu šikanu a před všemi hrála, že jsem v pohodě. Škoda, že jsem tenkrát nevěděla, že nemusím. Nejde přeci o nic a jsou důležitější věci, než řešit posměch nějakých idiotů.

Velký zlom a krok k lepšímu bylo sdílení mé nemoci s rodiči. Jaká úleva, když se nemusíte přetvařovat! Pomalu jsem vše začala sdílet s ostatními. Mám velké štěstí, že jsou okolo mě lidé, kteří mají pochopení a tolerují mě. Dokonce i můj šéf to vzal. Vlastně je to docela vtipná historka. Přišla jsem do práce, že jdu rovnou z Bohnic a že končím, že mi to bude připomínat ty traumata. Šéf mi řekl, že to nemůže jen tak pustit a že mě podpoří a počká, než budu schopná jít do práce.

Takže jedna velká kapitola je vyrovnat se s nemocí, další je vyrovnat se s mateřstvím. Kolik matek vám řekne, že už toho měli tak moc, že se na svoje dítě nemůžou ani podívat? Hmm. Kolik řekne, že už to nezvládá?

S tím vším mám ještě trochu problém. Stydím se za to. Pořád se stydím,že není všechno perfektní. Chci to ale tyhle hranice probourat, protože, kdo to, sakra, takhle má? Nikdo. Ale skoro nikdo to neřekne a tak se na nás pořád valí ty krásné a spokojené rodinky z reklam.

Stydím se za to, že se bojím být s dcerou sama, když je mi ouzko. Bojím se, že už mám tak málo energie, že se neovládnu a dám jí strašně na zadek nebo zlomím ruku. Protože, a ruku na srdce, děti nás prostě dokážou rozčílit. A přitom ji tak moc miluji.

Stydím se za to, že už asi nebudu mít další dítě, protože na to už nebudu mít energii. Stydím se na to, že i když zatím ani nechodím do práce, tak na půlku týdne přijede babička a pomáhá mi s vařením a s dcerou.

Ráda bych svoje úzkosti uzavřela a žila zase normálně, bez celodenního bušení srdce, třesu, bolestí hlavy, neskutečných únav, průjmů a dalších legrací, ale asi to nejde. Vlastně bych měla být ráda, že je cítím. Snažím se naplno vyslechnout svoji mysl a tělo a vyhovět jim. Možná bych se nikdy nezastavila a nenaslouchala. Možná by to skončilo jinak.

Díky.