Čekání na druhého kluka

Když jsem čekala první miminko, moc jsem si přála chlapce. A ačkoli všechny těhotenské testy stále a tvrdošíjně ukazovaly negativní výsledek, já věděla, že jsem těhotná. Nevolnost, bolest prsou a nezvyklé chutě na maso dávaly docela jasně najevo, že jsem tak nějak v "jiném stavu". Každodenní testování mi nakonec dalo za pravdu. Těhotenství bylo krásné, pohodové. Od první chvíle jsem věděla, že je to kluk. Všechny ultrazvuky "říkaly", že je to kluk a tak jsme se na našeho kloučka těšili. Neměli jsme ani jméno pro holčičku, bylo nám jasné, že náš prvorozený bude syn. A stalo se.

Po několika měsících od porodu jsem na sobě zpozorovala opět příznaky "jiného stavu". Nechtělo se nám to věřit, navíc jsem prvního syna rodila císařským řezem, takže druhé miminko tak brzo nebylo v plánu. Opětovné chutě na maso (jak můj muž pobaveně říká - jakmile dostaneš chuť na řízek, vím, že jsi v tom), bolesti prsou a několikadenní nevolnosti nám jasně poukazovalo na to, že budeme rodiče podruhé. Po několika komplikacích, podezřeních na mimoděložní těhotenství a podobně, jsme úspěšně dokončili první trimestr. Problémy ustaly a ultrazvuk poukazoval na kloučka. Věděla jsem, že je to kluk, vnitřní hlas maminky se neplete. Podlehla jsem všem možným babským radám a snažila se přesvědčit samu sebe, že to může být i holčička. Jako každá maminka jsem si přála copatou princeznu. Jak šel čas, chutě se změnily, namísto masa jsem toužila po pomerančích a sladkých džusech. Vkládala jsem velké naděje do ultrazvuku v 16tt. Chlapec. 22t a opět chlapec. Krásný, zdravý, čilý chlapec. Začala jsem se těšit, milovala jsem toho kloučka v břiše. Dohodli jsme se na jméně, chystala jsem si pomalu modrou výbavičku a představovala si ty dva uličníky, parťáky, kamarády a brášky na život na smrt. Touha po holčičce byla vymazána. Kontrolní ultrazvuk ve 32 tt. Miminko se otočilo hlavičkou dolů, je možné, že budete rodit přirozeně a zajisté maminko víte, jaké pohlaví bude prcek mít. Vím, usmívám se na lékařku, bude to kluk a bude to Michal. Paní doktorka jen zvedla obočí, v ruce svírala ultrazvuk a opět ho zabořila do bříška.

Vycházím z ordinace, jdu ulicí a volám manželovi. Pláču. Mezi vzlyky mu povídám, že naše druhé zlatíčko rozhodně nebude kluk, že je to holka. Já přece nechci holku, chci pro syna parťáka, kámoše, já musím mít druhého kluka! Manžel s usměvem zavzpomínal na den, kdy jsem mu cestou po stejné ulici volala nešťastně, uplakaně,  že čekáme druhého kluka a že já rozhodně musím mít holčičku.

Narodila se nám krásná princezna. Snové miminko, klidná, spavá, za odměnu. Jsem nejšťastnější máma na světě, protože mám dvě úžasné děti. A kde se ztratila touha po druhém synovi? Nenechte se mýlit, já tak trochu druhého syna mám, jen běhá v růžových šatech. V těle má sto čertů, zlobit dokáže za kluky dva, lumpárny vymýšli za kluky tři. A parták je pro našeho syna ten nejlepší!