Jaké je to být mámou v 19?

Naše malá nebyla plánovaná, ale vysněná. Být matkou mám prostě v krvi, jelikož až do svých 13 let jsem vozila kočárky s panenkama a občas pohlídala sousedce syny. Strašně mě to naplňovalo a byla jsem si jistá, že chci být mladou maminkou, nebojte, jsem naprosto v pořádku, ale řídím se tím, co cítím. Vždy jsem věděla, že mé první dítě bude holčička, stále jsem to měla v sobě a nakonec to tak i vyšlo.

Mé těhotenství nebylo bohužel tak lehké - dohromady jsem byla v nemocnici 3 týdny, jednou jsem málem porodila ve 31. týdnu, 3 dny před Štědrým dnem, kdy jsem i takhle před Vánocemi musela být v nemocnici na kapačce a mít k dispozici kortikoidy. Kdyby přece jen náhodou. Naštěstí jsem měla úžasnou paní doktorku, která vše zastavila a já nakonec přenášela. Proto jsem pak měla i častější kontroly a více mě hlídali. Na mou psychiku to byla velká zátěž, ale kvůli miminku jsem to musela zvládnout.

Začátek těhotenství jsem taky měla docela pestrý, jelikož mě skolila neskutečná únava a mohla jsem prospat celý den, ale ani jednou jsem kupodivu nezvracela. I když občas mě dost natahovalo.

Vždy, když se blížila další poradna, tak jsem se neskutečně těšila, až zase prcka uvidím, ale taky trochu bála, ať je vše v pohodě. Poprvé, když jsem byla u doktora, to jsem byla 6+1 týden těhotenství - kdy bylo už i srdíčko a já viděla takový malý „prstýnek“, ani jsem nemohla uvěřit, že to je fakt miminko. Byla to taková kapka v moři.

Týdny strašně moc letěly, já snad od začátku, co jsem byla těhotná, jsem začala nakupovat, měla jsem tu největší motivaci. ♥ Pohlaví miminka jsem se dozvěděla taky brzo - už ve 12. týdnu těhotenství - sice paní doktorka na genetice řekla, že to je takový sranda tip, ale nespletla se.

Byla jsem šťastná víc a víc. Když se blížil termín porodu, bála jsem se, že to nezvládnu, rodila jsem ve 41. týdnu těhotenství a dcera byla na mě i celkem velká, jelikož já jsem drobného vzrůstu.

Bohužel porod nebyl dle mých představ, dojela jsem, nebyla jsem ani otevřená, voda neodtekla, jen mírné bolesti a přesto paní doktorka usoudila, že mi porod vyvolá kvůli přenášení. Ani nevím, proč jsem hned nezasáhla - takový instantní porod jsem nechtěla, jenže já koza…

Naštěstí mě malá moc netrápila, 8:20 zavedla tabletku a 12:51 byla venku. Až teď zpětně zjišťuju, že bych vše udělala jinak. Navíc jsem rodila na koze - kdy jsem byla roztrhnutá až k zadní části. Takže mě museli půl hodiny šít do masa, to bylo nejhorší, ta bolest.

Lituju, že jsem nerodila do vody, kde bych měla přirozenou polohu pro porod a malá by se kvůli špatné poloze na koze nemačkala a celou mě neroztrhla. Pro příště aspoň vím, jak budu postupovat. Ale chybama se člověk učí a tohle bylo a je opravdu velké ponaučení. 

28.2.2017 ve 12:51, 3 500 g a 49 cm se nám narodila naše dcera Izabelka. Byl to nejhezčí okamžik v mém životě, poprvé ji spatřit, slyšet plakat, postupně otvírat očka. Brečela jsem i přes to, jakou jsem dělala drsňačku. Navždy si tento okamžik budu pamatovat. ♥

Jsem ráda, že přítel byl se mnou u porodu a vše jsme společně zvládli. Naše dcera je pro nás největší motivací, štěstím, darem a naplňuje naše srdce až po okraj! ♥ Být tak mladou maminkou mě naplňuje a cítím se být konečně šťastná. Člověk si v životě musí srovnat své priority a to, co od života vlastně očekává. Nikdo nemá právo soudit toho druhého, pokud o něm nic pořádně neví. Já si mateřství užívám každým dnem.

Belinka má už půl roku a vidět ty neskutečné pokroky za celou tu dobu, úsměvy, výkřiky, to, jak poznává svět… ♥ Každá matka by si tohohle měla vážit, dítě je neskutečný dar, který ozáří celou rodinu. Školu jsem zdárně dokončila, s přítelem máme vlastní byt po babičce, vše jsme si udělali podle svých představ a žije se nám krásně, nikdy bych nevěřila, že budu mít takové štěstí. Které se mě bude doufám držet ještě dlouho. Pro někoho je nepředstavitelné být mámou v 19, ale když se chce, tak jde všechno a lze žít krásný a spořádaný život.

Děkuju za přečtení deníčku a milujte své děti, chvalte je, objímejte, ony jsou to, pro koho jsme ochotni dát celý svůj život.