Moje první těhotenství aneb Lékařům už nevěříme

Můj příběh začíná v lednu 2011, kdy jsme se s přítelem po dvou a půl letech marného snažení o miminko rozhodli navštívit soukromou kliniku asistované reprodukce. Moje gynekoložka měla k tomuto problému velice laxní přístup, a ještě nám říkala mnoho lživých informací, jako třeba že umělé oplodnění se dělá pouze manželům atd. Tak jsme si zjistili veškeré informace, objednali se a najednou jsme seděli v ordinaci u velmi příjemného pana primáře. S ním jsme si o všem popovídali, odebral mi krev kvůli hormonům a objednal nás, že máme přijet za 2 týdny, přítel na spermiogram a já na gynekologické vyšetření. Po těchto dvou týdnech si tedy šel přítel udělat spermiogram a po 2 hodinách, když byly hotové výsledky, jsme opět šli do ordinace pana primáře. Sdělil mi, že ta krev dopadla dobře, ale tím dobré zprávy skončily. Přítelovi sdělil, že má tak špatný spermiogram, že je plodný pouze na 1% a přirozené otěhotnění u nás nepřipadá v úvahu. A prý to není ani na inseminaci, ale rovnou na umělé oplodnění. Ihned jsme si dohodli termín umělého oplodnění. Měli jsme mu zavolat v březnu, až mi začne menstruace, abychom se dohodli zrovna na injekcích s hormony pro podporu růstu vajíček. Mě sdělil, že mě zatím vyšetřovat nepotřebuje, že se to všechno udělá v jednom v březnu. Tak jsme se těšili a čekali. V březnu jsem netrpělivě očekávala své dny, protože jsem věděla, že pak už se snad začne něco dít a já budu mít své vytoužené děťátko. Avšak uplynuly už 2 týdny po termínu a pořád nic. Nedalo mi to a 22. 3. jsem si udělala těhotenský test. Ty minuty byly nekonečné. Koukám, jak se to zbarvuje, nejdřív jedna čárka (ale na to už jsem byla zvyklá, kolikrát jsem marně doufala, dělala si test a nic) a potom to postupovalo a najednou blik, objevila se druhá čárečka! Nemohla jsem uvěřit svým očím! Bylo 6 hodin ráno, ale já okamžitě vzbudila přítele, abych mu oznámila tu čerstvou novinku, ale stále jsme tomu nějak nemohli uvěřit, vždyť mu přece řekli, že přirozenou cestou dítě zplodit nemůžeme. Za 2 dny jsem si ale udělala druhý test a i ten vyšel pozitivní, tak jsem se objednala ke své gynekoložce. Ta mi 6. dubna moje těhotenství potvrdila a ukázala mi na ultrazvuku 3 mm velký gestační váček, ze kterého se má vytvořit naše mimi. Rozbrečela jsem se dojetím, když jsem to spatřila. Já jsem totiž na to otěhotnění neustále myslela, pak jsme se upnuli k tomu umělému oplodnění, přestali na to myslet, a najednou to bylo. Začali jsme tomu říkat Kapička. Avšak neradovali jsme se dlouho. Vyšly mi zvýšené hodnoty v krvi a bylo podezření, že miminko může mít Downův syndrom. U lékařky jsem opět brečela, tentokrát nad nespravedlností osudu a strachem o to maličké. Následoval ultrazvuk ve 13. týdnu, kde se dělalo šíjové projasnění. Norma je prý do 2,5 mm, nad 2,5 už je to riziko DS vysoké. Naše maličké mělo 2 mm, takže bylo krásně v normě. Ale panu doktoru se nepodařilo vyšetřit nosní kost – další ze znaků svědčících o DS. Ale odnesli jsme si první fotečku našeho 8 mm dlouhého miminka. Nikdy nezapomenu na přítelův výraz, když poprvé spatřil naše maličké. Jak to miminko zaujatě a s dojetím pozoroval. Nechtěla připouštět jakékoliv špatné zprávy a i přítele jsem uklidňovala, že děťátko bude určitě zdravé. Prostě jsem odmítla skutečnost, že by to tak nebylo, a všude se pyšně chlubila s fotečkou. Přítel si přál spíš chlapečka, i když oběma nám bylo jedno, co to bude, hlavně ať je v pořádku. Já si z něho dělala legraci a pořád mu tvrdila, že to bude holčička (tu jsem si víc přála já). Taky jsme začali vybírat jména. Ani nám to moc času nezabralo, shodli jsme se během hodinky. Chlapeček bude Adámek a holčička Natálka. Taky začaly být cítit první pohyby. Potom už se čekalo na další ultrazvuk ve 20. týdnu, až bude miminko větší a pozná se víc. Ale tenhle ultrazvuk dopadl ještě hůř než ten první!!! Vyšlo, že děťátko bude mít nejen Downův syndrom, ale také rozštěp pusinky i patra, hydronefrózu (onemocnění ledvin) a také že má cysty na mozku. Na tomto ultrazvuku s námi byla i moje mamka a přítelova taky, tak viděli mimi ,,naživo“ Ptali se, jestli chceme vědět pohlaví, to jsme chtěli. Paní doktorka mi jezdila sondou po břiše a my ji napjatě sledovali, co nám poví. ,,Je to holčička. Prostě ženská jak se patří“. Ale museli jsme ještě na genetiku, kde nám sdělili, že to podezření na DS je vysoké, že miminko s největší pravděpodobností může být postižené tím syndromem a že doporučují, abych podstoupila odběr plodové vody. Ale bylo riziko 2%, že po tom odběru může miminko umřít a tudíž nastat potrat. A protože riziko DS bylo ve srovnání s tímto menší (pouze půl procenta) a to šíjové projasnění vyšlo dobře, rozhodli jsme se s přítelem po domluvě, že odběr odmítneme. Lékaři nás od toho zrazovali, ale my jim řekli, že je to naše děťátko, že už jsme si na něj zvykli a že bychom ho stejně nenechali zabít i kdyby ten syndrom mělo, takže je zbytečné tu amniocentézu podstupovat. A že si tu naši holčičku necháme a vychováme ji, ať je jaká chce. Měla jsem z toho až pocit, že jim jde hlavně o peníze od pojišťovny za ten odběr, protože jsem slyšela od více lidí, že tam prý ženou každého a kolikrát i zbytečně. Spokojeni sami se sebou, že jsme si dokázali uhájit naše rozhodnutí, jsme začali chystat výbavičku. Mezitím jsem také nastoupila na rizikové těhotenství, protože mám vrozenou vadu srdce, která se u miminka naštěstí nepotvrdila. Ale celé těhotenství jsme zvládla dobře. Také jsme byli na 4D ultrazvuku, odkud máme 6 fotek a asi 10 minutový záznam na DVD. Ve 30. týdnu nás čekal poslední ultrazvuk. Tam byl velice milý lékař, který řekl, že na DS to podle obličeje nevypadá, rozštěp nemá, hydronefrózu taky ne a nosní kost má prý vidět krásně. Ty cysty na mozku prý sice jsou, ale miminko nijak neohrožují a časem se sami vstřebají. Na kardiologii mi lékař sdělil, že mohu rodit přirozeně, že to moje srdce v pohodě zvládne. Toho jsem se trošku lekla, přiznávám, že vzhledem k té vadě srdce jsem tak trochu počítala s císařským řezem a z normálního porodu jsem měla strach jako hrom. Ani jsem nenavštěvovala žádný předporodní kurz. Byli jsme si s přítelem aspoň prohlídnout porodní sály v porodnici v našem městě, kde jsem chtěla rodit, abych věděla, do čeho půjdu. Sepsala jsem si porodní plán. Termín porodu jsem měla 26. 11., přítel však říkal, že by se mohla narodit 25. 11., to má totiž narozeniny on a já mám svátek. V úterý 22. 11. Jsem byla v poradně, kde mi řekli že je vše v pořádku ale pokud do příštího úterý neporodím, tak mi domluví vyvolání porodu abych nepřenášela moc dlouho. O průběhu porodu napíšu v dalším příběhu. Nebudu vás ale napínat a sdělím, že se narodila krásná ZDRAVÁ holčička. A od té doby mám k lékařům nedůvěru. My nemůžeme počít miminko přirozeně? A bude mít Downův syndrom... Byli totálně vedle :-)