Moje třetí těhotenství

Minulé září jsem psala příběh Bude nás 5, kde jsem i popsala začátek tohoto těhotenství (https://www.promaminky.cz/muj-pribeh/tehotenstvi-3/bude-nas-5-444) . Pak jsem psala do diskuzí o ultrazvukách. Prvotrimestrální screening jsme podstoupili 10.10.2017 (krásné datum) a dopadl ukázkově, miminko je zdravé a na přítelův dotaz doktor sdělil, že na 90% to bude KLUK. Ale i kdyby třetí holka, je nám to fuk. Hlavně že je mimi ok a my už se můžeme opravdu těšit a vybírat jména. Partner ihned ten večer otevřel kalendář a vybírali jsme :) ale zatím není definitivně rozhodnuto. Dcerky byly s námi a byly z utz nadšené. Opět jako minule jsme museli jet do Hradce Králové takže jsme to pojali jako menší výlet. Natálka pak všude pyšně ukazovala fotky miminka. Učitelky ve školce celý týden neslyšely o ničem jiném :-D První trimestr pomalu končil. A ze všech třech mých těhotenství byl, co se týče nevolností, nejhorší. Bylo mi špatně celé dny, ráno jsem nebyla schopná vstát před 8 hodinou a i to jsem ihned upalovala zvracet. Říkala jsem si, ještě že je srpen a Naty nemusí do školky. Tam bych opravdu nebyla schopná dojít. Naštěstí tento stav trval ,,jen" asi 3 týdny a s příchodem září mi už zase bylo celkem fajn. Jen hrozná únava se mě stále držela. Byla jsem KO už od 17 hod a ty dvě hodiny, než šly dcerky spát, pro mě byly utrpením. Spala bych pořád. Kolikrát jsem usnula s Denčou po obědě, pak jsem se vzbudila a rychle do školky pro Natku. Takovou únavu jsem do té doby nepoznala. Švagrová mi říkala, že určitě budu mít kluka, že ona byla u obou těhotenství taky extrémně ospalá, a pokaždé se narodil kluk. Tak uvidíme :-) V polovině října jsem úspěšně vplula do 2.trimestru. A začala mi pohoda. Po nevolnostech ani stopy, únava ustoupila a já se cítila opravdu skvěle. Jen mě stejně jako v obou minulých těhotenstvích trápil nízký tlak. Kolikrát se mi tak zamotala hlava, že jsem musela ihned na bobek ať jsem byla kdekoliv, nebo by to se mnou seklo. To trvalo vlastně až do porodu a bylo to opravdu nepříjemné. Jinak na kontrolách vše jak má být. Čekali jsme na velký ultrazvuk, zda nám opravdu v bříšku roste chlapeček a zda tedy máme od známé nakoupit kupu klučičích oblečků, a nebo vytahat a vyprat oblečky po dcerách. Přehoupl se listopad, u nás ve znamení oslav spousty narozenin a svátků. Konečně bylo pondělí 4.prosince. Ve 14:00 máme být na ultrazvuku. Natálku beru ze školky po obědě a i s Deniskou je obě bude hlídat tchyně. Partner taky skončil dřív a samozřejmě šel taky. Miminko je aktivní, krásně spolupracuje. Krásně roste, má asi 380 gramů, orgány všechny v pořádku a mimi zdravé. Pořád na nás otevíralo pusinku. No a taky nám bylo na dotaz řečeno, že je to stoprocentní kluk. Tak doktor na screeningu měl pravdu :-) pindík byl vidět luxusně. Páni, tak po dvou dcerách budeme mít syna. Máme 3 fotky. Cestou domů mi partner říká, že je zvědavej jak bude vypadat náš syn, ale stejně by byl zvědavej i jak by vypadala naše třetí dcera. Ha ha lásko, půjdem do čtvrtýho? :-D odpoledne pak obvoláváme příbuzné a oznamujeme pohlaví potomka. Druhý den Mikuláš a pak už přípravy na Vánoce, které jsou nádherné. Pod stromečkem má nějaké dárky i náš chlapeček. 8.ledna jdem na 4D ultrazvuk. Opět jsme s partnerem nadšeni. Miminko nejdřív spinká, pak se probouzí a začíná řádit. Je to zázrak, jak už jsou krásně vidět rysy v obličeji. Ten malinký nosánek, pusinka... miluju toho chlapečka čím dál víc. Partner dojatý. Odnášíme si 15 minut záznamu na DVD, 30 fotek na flashce a jednu velkou vytištěnou. V lednu se taky definitivně domlouváme na jméně pro kluka. Tadeáš. Moje vysněné jméno od nějakých 12 let. Tadeášek, Tádíček, Tádík. Nádhera. Ale nijak jsem na tom jméně razantně netrvala. Byla jsem i ochotná dát jméno po partnerovi (Milánek) ale to on bez debat zavrhl, že se mu to jméno nelíbí. Nebo ať vymyslí nějaké on. Taky ne. Že dáme Tádu. Tak OK. 11.ledna jsem objednána na OGTT (test na těhotenskou cukrovku). Nalačno, fuj. Od půlnoci pít už jen holou vodu, to můžu bez omezení. Často trpím slabostí skrz ten nízký tlak a nemíním se někde skácet, takže bych pila i tak. Co jsem zjistila, tak tento test se provádí všude úplně jinak. I u nás se dělal před 2,5 lety jinak, než teď. Když na mě sestra vyrukuje s tím, že mi bude dělat 3 odběry a všechny ze žíly, mám chuť to vzdát. S mojí fobií z jehel a odběru krve. Taky mi stresem skoro žádná krev neteče. Vypití toho nápoje je pro mě pohoda. 2x odběr s bídou dopadne, potřetí už sestra neví kam píchnout. Morduje mě, do toho se omlouvá že mě nechce trápit, že mám špatné žíly a mě jdou slzy z toho všeho. No ale výsledky mám v normě, cukrovku nemám takže se nemusím naštěstí nijak v jídle omezovat. Nastává únor. Příšerný měsíc, který celý všichni promarodíme. Začnou holky. Natálka má virózu, Deniska zánět průdušek, skoro 40 horečky, aby toho nebylo málo, spustila se jí alergická reakce na antibiotika. Svědivá vyrážka na ruce. Po telefonické konzultaci s dětskou dr.v nemocnici atb ihned vysazuju a ráno jdem k naší dr.pro nová antibiotika. 11.2. (neděle) mi je od odpoledne zle, teplota, zimnice, zvracení. Střevní chřipka. Jsem absolutně mimo, a to mám mít hned další den ultrazvuk ve 30.týdnu. Fakt nevim jak tam dolezu. Partner si bere ošetřování, někdo musí v pondělí s Natynkou do školky, byla týden doma tak už by měla jít, postarat se o Denču atd. Je pondělí dopoledne, po prozvracené noci jsem unavená hrozně moc, ale cokoliv pozřu (ať jídlo nebo čaj) vše jde do 10 minut ven. Zvracím každou hodinu, ale na ten ultrazvuk musím i když se na to vůbec necítím. Partner povolává známého s autem aby nás hodil na polikliniku a pak zas domů. Známý je pán v důchodu, čili má naštěstí čas. Na ultrazvuku je opět vše v pořádku, miminko roste tak jak má. Má 1684 gramů. Dělá psí kusy, otevírá pusinku, kope, dává ručičky před obličej. Už je vzorně hlavičkou dolů. Ač je mi neskutečně zle, ultrazvuk si užívám. Opět dostáváme 3 fotky. A jedem domů. Odpoledne ještě zvracím. Noc je naštěstí už klidná. V úterý ráno musím na kardiologii. Jde se mnou partner. Jsem hrozně zesláblá a motám se. Ale aspoň už nezvracím. Na kardiologii je vše v pořádku, porod bez omezení. Po obědě telefon ze školky, Naty má pátou nemoc. Ááá copak toho je  málo? Ve školce byla 2 dny. Partner pro ni jde a už mu to ukazuje i jiná učitelka. Fakt jo. Teď to řádí po celé školce, tak není pochyb. Ale co teď? Doktorka tam je až zítra, a já v 7.měsíci. Pátá nemoc je prý infekční. Volám své gynekoložce a líčím situaci a ptám se, zda to vadí v těhotenství. Prý nevědí, mám zavolat do nemocnice na gyndu, ale asi by to vadit nemělo. V nemocnici taky nikdo neví, pořád mě někam přepojují, ještě že mám neomezené volání, bych se nedoplatila. A ve finále se nic nedozvím. Tak ve středu jdu s Naty k doktorce a ptám se jí. Taky nemá zkušenosti, ale vzhledem k tomu že jsem 3.trimestr, by to nemělo vadit. (Později je toto v Ordinaci v růžové zahradě, kde je těhotná co se s touto nemocí setká, a prý je to dost nebezpečné. Tak jakto že u mě to nikdo neřešil??) Středa, 14.února, Valentýn. Poprvé co nikam nepůjdem... já zesláblá, Naty s pátou nemocí a teplotou a Denča dobrala atb na průdušky. Ale miláček nezapoměl ;-) ráno jde jako na nákup a dorazí s kytkou a srdíčkovými bonbony. Jsem šťastná a brečím, ach ty hormony :D ale odpoledne se partner necítí moc dobře a stoupá mu teplota. Ve čtvrtek kašel, bolest v krku, horečka. Takže z ošetřování plynule přestupuje na nemocenskou. V pátek přijíždí na víkend moje mamka a Denča má červený tváře, pátá nemoc si našla další cíl. O víkendu jdu od úterka poprvé ven, pořád hrozně slabá a motavá (myslím si, že je to ještě ze střevní chřipky). Partnerovi je zle. Takhle mu dlouho nebylo. Takže musím do lékárny pro cokoliv volně prodejného, co mu uleví. V neděli mamka odjíždí. Navečer jdu na wc, sednu si a pak nemohu vstát. Šílená bolest kloubů. Do večera ani neudržím hrnek s pitím. Bolej mě kolena, kyčle, prsty na rukou, zápěstí a hlava. Pokud musím někam jít, jdu jak kačer jak to bolí. V noci mám horečku. Takže v pondělí opět povoláváme známého a jedem s partnerem oba k lékaři. U partnera ukázková viróza a já prý mám chřipku která se mi vrazila do kloubů. Fakt super, celý život jsem tu pravou chřipku neměla, a vyžeru si to teď v těhotenství :/ můžu jen Paralen na horečku a bolest. Takže se léčíme. Ve středu mě začnou bolet dutiny, ale rýmu nemám. Do čtvrtka napuchnou a bolestí chci mlátit hlavou do zdi. Tak zas k lékaři. Jo jo, zatvrdlé dutiny. Na tohle docela trpím. Vzhledem k těhotenství to zkusíme rozehnat nejdřív doma, mám napařovat a při bolesti Paralen. V pondělí kontrola. Čtvrtek, pátek šílený, bolestí nemůžu spát, ležet, sedět, nic. Vždycky mě rozbolí půlka hlavy a nejradši bych třískala hlavou o zeď. Nejhorší je to když přestane účinkovat Paralen a ještě časově nemohu vzít další. Díky bohu za partnera že se stará o dcerky. V pátek v noci mi z nosu konečně začne vycházet něco co tu raději nebudu detailně popisovat. Tak domácí léčba zabírá. O víkendu vyjde vše a v pondělí jsem relativně v pohodě. Partner taky dobrý ale ještě do konce týdne bude mít nemocenskou a pomáhat mi. A hodí se to, jen u dcer přejde pátá nemoc a maj zas rýmu a kašel. Prostě celý únor se to u nás točí. Jsem z toho rozmrzelá, bojím se jestli to nějak nemůže ublížit Tadeáškovi. Říkám si že kdyby něco, tak už by ho snad zachránili, v 7.měsíci se narodil i partner a je v pořádku. Ale nervy pracují i tak. Na kontrole v poradně koncem února je vše v pořádku, miminku se daří. My se uzdravujem a snad už nás nemoce nepotkají. Březen, peru a žehlím spoooustu oblečků pro chlapečka. Máme zásobu do jeho 3 let :-D tak mám o zábavu postaráno. 22.března jdu do poradny, kde přichází šok. Dle pohmatu doktorka říká, že je chlapeček v příčné poloze, což je ta nejhorší možná. Potvrzuje to i ultrazvuk. Hlavička vpravo, nožky vlevo. Ach jo. Snad se ještě otočí, i když místa už mnoho nemá. Doktorka mě tentokrát objednává už za týden, kde se bude kontrolovat poloha a biometrie plodu. V neděli 25.3. jdu s dcerama koledovat u babičky na vesnici. Je krásně teplo, tak mám na sobě už ne zimní bundu, ale kabátek, ve kterém mi bříško krásně vynikne. Kdo to neví, tak se diví :D no a ten den po návratu domů mi navečer začínají poslíčci, ale celkem pravidelné a silné. Toto trvá do 2 hodin do rána, kdy se rozhodnu pro jistotu vzhledem k příčné poloze pro cestu do porodnice. Auto zrovna jako na potvoru není doma, takže sanitkou. Na příjmu jsou na monitoru kontrakce zaznamenávány. Otevřená na 2 cm, hrdlo měkké. Na utz se zjistí, že se synáček umoudřil a je zase tak jak má být, hlavou dolů. Přijmou mě a uvidíme. Bolesti cítím, pomáhá sprcha. Každé 2 hodiny mi natáčejí monitor a vyšetřují, až do odpoledne žádná změna. Vzhledem k tomu, že do termínu zbývají 3 týdny (17.4.), nebudem nijak spěchat a nabídnou mi čípek který uleví od bolestí a buď porod rozjede, nebo zastaví. Souhlasím, chci buď rodit nebo domů. Kontrakce ustávají, pouštějí mě domů a kdyby cokoliv, jsem hned zpátky. Mazec, takže já u 3.dítěte nepoznám porod a plaším zbytečně :D dcery jsou šťastný že jsem doma, ale rozčarovaný, jak to že je brácha ještě v bříšku? Za 2 dny poradna, natáčí se poprvé monitor, jinak vše stejné, mimi hlavou dolů, váhový odhad 3092 g. Test na streptokoka negativní. Paráda. Čekají nás poslední zhruba 3 týdny těhotenství. Je to už náročné, přes den se cítím dobře, hodně chodíme, jezdíme na výlety, zvládám to dobře. Ale ty noci. Několikrát za noc se budím, potřebuju se napít, na wc, pak mi nejde usnout, hrůza. To se to lidem říká spi dokud můžeš, když vlastně nemůžu :D Ale je sranda jak najednou lidi z okolí na mě po odložení zimních věcí vidí těhotenství a divěj se že nic nepoznali když za pár dní rodím. 2.dubna mám pocit že mi odešla hlenová zátka, ale nevím, u holek jsem to nikdy nezpozorovala, nemám zkušenost. Další den mám poradnu, opět ctg, pak vyšetření. Naštěstí je miminko stále hlavou dolů. Krásně se mi vše chystá k porodu a pokud neporodím, za 9 dní kontrola. Protože se nic neděje, jdu ve čtvrtek 12.dubna znovu do poradny. Stejný scénář. Ovšem pokud neporodím do dalšího úterý, což je přesně termín porodu, mám se už hlásit v porodnici kde si udělají kontrolu oni a dohodnou se se mnou co dál. V pátek má partner dovču, omlouváme Natálku ze školky a původně byl v plánu výlet ale od rána prší. Tak dopoledne zajedem na nákup na víkend a po obědě se rozhodnem jet do Hradce Králové do Obřího akvária. Když už se děti těšily na výlet... Potom jedem ještě do Futura kde na místě zjišťujem, že tu je dětská herna s možností nechat tu děti hlídat nebo tu být s nimi. Jela s námi ještě jedna rodina tak se domlouváme, že nejdřív tu budem s dětma my maminky a pak tatínkové. Je to super děti si to užívají, hodina a půl je málo :-) venku je bouřka tak doufám že ta cesta autem zpátky v kombinaci s tou bouřkou třeba synáčka popoženou, nechci vyvolávání, ale ne. Zkrátka Beran už od početí :-D V sobotu je hezky tak jedem na výlet do Častolovic. Doufám že auto a procházka snad zaberou ale zatím nic. Z Častolovic jedem do Slavoňova na oběd, pak na Dobrošov na bunkry a nahoře na bunkru při rozhledu Naty projeví přání jet do Polska, prý tam nikdy nebyla (byla, a ne jednou, ale nepamatuje to), no proč ne, ale je už podvečer tak jen autem projedem Kudowu a šup domů. Denča usíná už v autě. Obě doma po koupání lehnou a spěj do 2 minut. Hurá, večer je náš. Ale po chvilce se Naty budí se záchvatem kašle, kašlala i minulou noc ale teď ji to až dusí a chce k doktorce. Sama od sebe prosí že chce k doktorce, to fakt musí být... Když kašel nepolevuje, jedem tedy do nemocnice na dětský. Koneckonců co nevidět mám rodit tak ať víme co jí je a jestli vůbec bude moct k miminku. Náhodně má službu zrovna primářka, skvělá doktorka, milá žena. Známe ji už od té doby co jsem chodila s Natálkou do poradny pro rizikové novorozence. Pamatuje si nás. A jako sestra slouží taky známá :D a ještě jedna mladá lékařka. Natynku vyšetří a prý ji nic není, buď ji dusí rýma stékající do krku nebo ji něco vadí že má alergii. Do porodnice za mnou bez problémů může a k miminku taky, má to něxo jen ona v sobě. Dělám si legraci a říkám že se třevba ještě dneska na porodnici uvidíme s těmito lékařkami :) jó kdybych věděla jak blízko jsem pravdě... Po příjezdu domů uložíme Natynku a uděláme se s partnerem hezkou chvilku. Za pár hodin máme Tádíčka :D o porodu napíšu další příběh. Když to shrnu, tak tohle těhotenství bylo ze všech nejnáročnější. Ať už únavou a nevolnostmi, tak nízkým tlakem, nemocemi v únoru. A i když mi bylo chvílemi neskutečně, teď říkám: stálo to za to a kdybych mohla vrátit čas tak neváhám a klidně co celé prožiju znovu.