Šťastná jako nikdy předtím ♥

Konečně jsem si vůbec uvědomila, že to není jen nějaký sen, ale realita a že budu máma. V první moment jsem měla myšlenky jinde, brečela jsem, bylo mi špatně a byla jsem zcela bezbranná. Rozhodovala jsem se, jestli interrupci podstoupit, a nebo jestli udělat ten životní krok a miminko si nechat.

Byly to dlouhé dny plné stresu a strachu, že to nezvládnu. Naštěstí mám přítele, který mě podporuje a je mou největší oporou, za což mu hrozně děkuju a jsem hlavně i díky němu šťastná jako ještě nikdy. 

Samozřejmě, že jsem měla jiné plány, ale hnedka co jsem dokončila úspěšně školu, se to stalo. Vždycky jsem si říkala, že první miminko chci tak ve 30 letech, kdy budu mít vlastní zázemí a nějaké našetřené peníze, auto a vše okolo.

Měla jsem možnost jet na půl roku pracovat do Německa, ale jak se říká: „Člověk míní, Pán Bůh mění.“

Proto jsem se tomu rozhodla postavit čelem, všeho se zříct a věnovat se jen mému těhotenství, které chci zdárně dokončit. Vždycky jsem si přála stát se matkou a vychovávat své dítě, jen by mě nikdy nenapadlo, že to bude takhle brzy.

Každopádně jsem hrozně šťastná, že pod svým srdcem nosím nový život, je to veliký dar, kterého si cením, a určitě nikdy nebudu litovat, že jsem se takhle rozhodla. Navíc rozhodnutí bylo na mně a já si pak srovnala všechny své priority a přiklonila se k miminku.

Když jsem poprvé uviděla miminko na ultrazvuku, tak ze mě vše spadlo a já měla slzy v očích, když mi poprvé paní doktorka ukázala moje miminko, to malé velké štěstí, které teďka u mě bude 9 měsíců bydlet. Nikdy nezapomenu, jak se na každé kontrole krásně vrtí, kope, mává ručičkou, cucá si paleček, nic na světě není víc než tenhle okamžik! 

Navíc já naivka si představovala, že těhotenství je hračka, no ale při mé první nevolnosti, velké únavě, s ucpanými střevy, bolavými prsy a pupínkatým obličejem jsem velice rychle svůj názor změnila. Ale musí se zatnout zuby a prostě vydržet. 

Konečně jsem spokojená se svým životem a nic mi nechybí, mám velkou podporu jak od přítele, tak od obou rodin, za což jsem hrozně ráda! Jinak nevím, jak bych to sama zvládla. Sice jsem se první bála, jak to rodiče přijmou. Jelikož mám docela přísného tátu, tak se bojím, aby mi to časem nevyčítal, že jsem ho zklamala, a hned tak brzo otěhotněla a nedokázala ty cíle, které mi především stanovil on.

Vzdát se i narozeného miminka bych nedokázala, podle mě je to zbabělost, ale samozřejmě taky záleží na tom, kdo je v jaké situaci. Nechci chodit na párty, být každý pátek na baru slitá a tak, nevidím v tom žádný smysl života. Pro mě je teď přednější má rodina a hlavně miminko.

S přítelem si zařizujeme vlastí byt, kam se za měsíc nastěhujeme a já si pomalu začínám vyhlížet výbavičku pro naší holčičku. Možná zase vše vidím moc optimisticky, ale to k mému věku v podstatě patří. Už jsem si vyzkoušela čekat na úřadech, což za mě vždy dělali rodiče (ty věci, které musí řešit jen oni), takže začínám poznávat ten pravý život a všechna povinnost je teď na mně. Musím se postavit na vlastní nohy a budovat si svůj vlastní život.

Uvědomuji si, že vše nemusí být zas tak růžové, ale chci to zvládnout a dokázat si hlavně sama sobě, že dokážu z mého dítěte vychovat slušného a poctivého člověka. Holčička se má narodit v únoru, kdy mi už bude 19 let.

Zatím jsem si našla práci na půl úvazku, abych měla více peněz na výbavičku pro miminko. Plus přítel vydělává, tak se to dá pěkně zvládnout. Snad mě štěstí hnedka neopustí a já si budu moct mateřství užívat naplno…