500 m naboso

Ráda bych se s vámi podělila o naše dnešní zážitky s první delší chůzí naboso. Vypravili jsme se s dětmi na výlet do okolí našeho města a řekli jsme si, že už konečně přestaneme o chůzi naboso jen mluvit a číst, ale že si ji i vyzkoušíme v praxi. Zuli jsme se a první vjem byl velmi příjemný, teplý písek. Po pár metrech písek skončil a převažovala půda a kamínky, no trošku změna k horšímu, ale jdeme dál. Po hrubších kouscích hlíny navazoval pás nízké trávy, jéé to je bezva. Zatím stále všichni bosí a statečně pokračujeme. Po mírném kopečku, rovince, prudším kopci, začíná lehké klesání a pod nohama nám přituhuje - rozdrolená cihla. Očima si vybíráme schůdnější plochy, pak se objeví betové bloky, v nichž jsou zalité malé oblázky, zase zrychlíme. Ale jen na chvíli, přibude drobného štěrku a občas se kamínek zapínechne do chodila a pár kroků trvá než odpadne, masáž se stává stále nepříjemnější. Syn se obouvá, dcera hudruje, v obouvání jí nebráním, ale když se zmíním, že ona by právě na tu svoji oslabenou klenbu stimulaci potřebovala, tak statečně pokračuje. Manžel na nás zdálky volá, že máme přejít ke kraji, je tam vrstva suchého listí. Ze začátku plná klacků a bukvic, ale o pár metrů dál pochopím, proč je lepší jít tudy, vrstva se znásobuje a je tak měkkoučká. Vlévá se do mě pozitivní energie, mám radost, že metry úspěšně ubíhají a přestože je terén pro začátečníka opravdu členitý a oči říkají, že to nepůjde, tak nohy kupodivu šlapou bezproblémů dál. Klid lesa přeruší pláč. Copak? Ale to jen obutý syn pobíhal tak nešikovně, že zakopl a sedřel si koleno, loket i dlaň, teče krev, syn hysterčí. Před námi se objevuje hrubý štěrk a velké kameny, obouváme se. Uklidňuji syna, že strašidelnou krev doma umyji a kůži vydesinfikuji.

Mám v duši takový zvláštní klid, radost, motýly v břiše, možná se dostavila i malá euforie, že ta chůze naboso, fakt má něco do sebe a že si na ni člověk asi opravdu brzo zvykne a bude zvládat čím dál těžší terény. Jsem pyšná na svoje děti, které se té výzvy nezalekly a doufám, že i příště si boty dobrovolně vyzují ;o) Doma provedu slíbené ošetření synových „válečných zranění“ a s uspokojením zjišťuju, že naše nohy jsou jen lehce špinavé, nijak neporaněné, překvapí mě jen lehká únava. Není se čemu divit, do vyvažování se zapojily i moc nepoužívané hluboké stabilizační systémy trupu i svaly a úpony končetin. Klíště nemá nikdo, takže dnešní trasu podél lesa prohlašuji za bezpečnou a vhodnou pro příští masáž našich chodidel. Kdo pořád váháte, neváhejte. Vidíte, že zážitek to musel být opravdu intenzivní, když mě přiměl napsat slohovou práci ;o))