Jak jsem se rozhodla naučit syna lyžovat

Zimní dovolená v Jeseníkách byla domluvená, objednaná a zaplacená. Těšili jsme se celá rodina, jak si to užijeme, jak si odpočineme a jak to bude všechno príma. Pod vlivem svých kamarádek a článků na internetu jsem učinila rozhodnutí, že právě teď, když je synovi 3,5 roku, je ideální čas naučit ho lyžovat. Pevně odhodlaná tuto misi splnit jsem koupila synovi bazarové lyže a lyžáky, pořídili jsme přilbu (vše barevně sladěné) a začali jsme syna motivovat. Chlapec sám povídal, že už chce jet na hory lyžovat a my jsme se s manželem cítili náramně spokojeně, jak se nám dílo daří.

Už je to tady, dočkali jsme se. Obouváme synovi lyžáky, vyjedeme na jezdícím koberci na malý kopeček a začínám mu vysvětlovat pohádku o tom, jak se špičky kamarádi a jak se patičky rády nemají. Užívám i výraz pluh, jelikož syn zbožňuje zemědělské stroje, tak doufám, že aspoň toto ho přesvědčí. Marně. Ani špičky, ani pluh, ani stromeček … důležité je prozkoumat, proč ten koberec jezdí nahoru, proč tam jsou ty kolečka, proč jezdí kotva, proč je tam to lano, proč má přilbu, proč má táta přilbu, proč má máma přilbu, proč na sjezdovce stojí ti zajíci, proč má ten chlapeček na bundě pejska a proč má ta holčička puntíky. A abych nezapomněla, proč je tam ten kolotoč. První dopoledne, odrovnaná fyzicky i psychicky, se vzdávám a napadá mě další úžasný nápad. Dáme syna do školičky, však on ho ten instruktor naučí lyžovat. Rychle spěcháme na chatu dát si oběd, syn se prospí a hurá opět na lyže. Instruktor se mi zdá velmi milý, dávám tomu šanci. Náš syn ovšem stejný názor nesdílel a rozhodl se, že s tímto pánem lyžovat nebude. A už rozhodně nebude dělat nesmysly jako špičky či stromeček. Po 20 minutách vzdáváme jakoukoli snahu, jdeme raději bobovat.

Druhý den, poučena svým selháním coby instruktorky, vymýšlím další ďábelský plán. Syna bude učit lyžovat manžel, přece jenom má víc trpělivosti, půjde na to chlapsky a tak je oba posílám sedačkou nahoru, protože je tam krásně, svítí sluníčko a syn bude ze sedačkové lanovky nadšený. Ano, skutečně ho sedačková lanovka naprosto uchvátila, namísto lyžování se rozhodl raději potrápit tatínka otázkami proč. Ano, hádáte správně, syn vstoupil do období „proč“. Nakonec manžel přece jenom syna přesvědčil (pod příslibem oběda), aby aspoň na tyčce sjeli kousek sjezdovky. Namísto odpoledního tréninku jsem zvolila boby. A zítra tě to synu čeká znovu, opět s maminkou.

Den další opět ve znamení špičky a pluh. Po ujedí neskutečných 3 metrů se syn rozhodl, že namísto nesmyslného sjíždění kopce si chce hrát s pěnovými kostkami, které sloužily jako židličky při přezouvání botiček. Nervy pracovaly, a proto jsem se rozhodla, že syna přenechám opět raději otci. A i když je to těžko k uvěření, i můj manžel byl stejně úspěšný jako já. Kostky prostě zvítězily.

Popisovat vám, jak jsme dopadli čtvrtý den s naší výukou lyžování je úplně zbytečné. Ale nějaký pokrok jsme přece jenom zaznamenali. Ovšem namísto soustředění se na své špičky a své lyže syn sledoval všechny ostatní lyžaře a upozorňoval mě, že vlastně nikdo nemá pluh. Tak PROČ se musí jeho špičky kamarádit a proč se ty patičky vlastně nemají rády.

Dneska už vím, že i když všichni 3,5 letí synové mých kamarádek lyžují, našeho kloučka nemá smysl nutit. Každé dítě má svůj čas, každé na sport dozraje v jiném věku.

Protože jsme oba s manželem lyžaři, tak jen doufám, že syn dozraje dřív, než mu bude 15 let. A abychom tomu trochu pomohli, tak za rok, moje malé zlatíčko, tě celá peripetie čeká znovu.