Jak jsme zvládli 12h cestu autem s malými dětmi

Před dvěma lety jsme se stěhovali do nového domova v Holandsku. Někteří již možná četli můj dříve napsaný článek o našem životě v zahraničí, ale rozhodla jsem se ještě podělit se s vámi o zkušenost z naší cesty tam a zpět.

Den D jsme důkladně plánovali, zvažovali několik variant a s ohledem na naše dvě malá miminka (dcera měla 3 měsíce a syn ještě neměl dva roky), jsme se rozhodli jet autem přes noc. Naše cesta byla od začátku velmi zajímavá, teď se tomu smějeme, ale tu noc to bylo opravdu náročné.

Na začátku nás vyvedla z míry nespolupráce GPS navigace. Nebyly v ní totiž mapy Holandska. Při první zastávce jsme pod autem objevili nějakou tekutinu. Samozřejmě následovala hádka, manžel měl za úkol nechat auto před cestou zkontrolovat. Jak jinak, zapomněl. Přesto jsme museli pokračovat a doufali, že se jedná jen o vodu z klimatizace. Syn odmítal spinkat a sledoval mosty a tunely, a vyžadoval naší pozornost. Dcerka spala a spala. Při další přestávce začal syn blinkat. Museli jsme ho převléknout a při té příležitosti jsem chtěla nakrmit i naší malinkou. Protože jsme s kojením bojovali, požádala jsem manžela, aby raději vytáhl lahvičku na umělé mléko. Bohužel mu upadla na zem a rozbila se, naše jediná. Takže se dcera musela spokojit s prsem. Děkovali jsme Bohu aspoň za to. Uspokojilo ji to a zase tvrdě usnula. Syn pak ještě několikrát blinkal, fňukal a stěžoval si. Auto se přehřálo, takže jsme museli přidat další nečekanou přestávku. Já jsem za celou cestu nezamhouřila oko, neustále jsem kontrolovala děti, zda dýchají. Hlídala manžela, aby neusnul za volantem, a střídala se s ním v řízení.

Nakonec jsme šťastně dojeli do cíle. Vyčerpaní, unavení, na pokraji svých sil. Nejspokojenější byla dcerka, která opravdu vydržela spát celou cestu a ráno se spokojeně usmívala na svět. Syn se dopoledne prospal a na všechno brzy zapomněl. Hrůza z cestování autem na dlouhé vzdálenosti ve mně ale zůstala. Nazpátek jsem proto zvolila jinou strategii, letěli jsme letadlem. A udělali jsme dobře. Dcerka ji samozřejmě opět celou prospala, syn vydržel 2h v letadle jako nic, cesta autem z letiště domů byla již třešnička na dortu.

Závěrem bych chtěla říct, že obdivuji všechny rodiče, kteří se s dětmi vydají na tak dlouhou cestu autem. Pokud bych se rozhodovala dnes, určitě bychom autem nejeli. A pokud se na nějakou cestu chystáte, tak vam přeji, abyste šťastně dojeli.