Minutu mrtvý - afektivní záchvat

Milé maminky,

ráda bych se s vámi podělila o zkušenost s kterou jsme se jako rodiče setkali a o které jsme do osudného dne ani jeden z nás nikdy neslyšeli. K sepsání jsem se rozhodla až nyní téměř po roce, kdy se v našem mateřském centru stalo jedné z maminek to samé.

Byl to obyčejný listopadový den. Stejný jako každý jiný. Vyzvedla jsem s Adámkem Aničku ze školky. Taťka ještě nebyl doma. Tak jsme si povídali, co ve školce, jaké bylo divadlo. Kdo spinká a kdo jen zavírá oči. Co hezkého namalovala. 

Pak začínala odpolední Kouzelná školka. Anička si sedla na gauč a Adámek běžel od mašinek rovnou k sestřičce. Já šla každému udělat šťávu. Adámek se snažil vylézt na gauč, vztekal se a já už šroubovala šťávu se slovy "vždyť už jdu ty vzteklino!"

 Následující minuty. Byly nejhorší, které jsem, kdy zažila. 

Adámek žuchnul na zadek. Začal se zhluboka nadechovat. Takový ten dlouhý nádech než si pořádně zařve. Zvedla jsem ho ze země a říkám mu "pojď si postěžovat mamince, tak už si zařvi" nic. Dlouhý nádech stále pokračoval. Adámek mi najednou v náručí zaklonil hlavu. Výdech, ani zařvání se nekonalo. Naopak utichl. Ústa semknul. Oči mu zapadaly dozadu. Celý obličej měl zmodralý.  V ruce jsem najednou držela "mrtvé dítě". Vyděšeně jsem ho začala plácat po zádech. Otočila vzhůru nohama, vrazila ruku do pusy, jestli tam náhodou neměl třeba kolečko z mašinky. Adámek nedýchal. Počural se. Hystericky jsem křičela "co mi to děláš, prober se, to nesmíš!" Stále s ním třásla, rychle popadla mobil a volala 155. Na druhém konci to někdo zvedl a najednou Adámek otevřel oči začal plakat "máma". Paní jsem do telefonu v tom šoku nemohla absolutně nic říct, koktala jsem. Ústa mi oněměla z toho co jsem předchozí minutu zažila, ano celé to trvalo max. 1 minutu, ale já měla pocit, že hodinu. Po telefonátu, kdy jsme se domluvili, že hned pojedeme do nemocnice, akorát přijel manžel. Vše jsem mu vyděšeně řekla. Myslím, že si tenkrát myslel, že jsem hysterka, že mi Adámek upadl a měl třeba otřes mozku...

V nemocnici si nás nechali, udělali mu různá vyšetření. Nic závažného nenašli. Adámek klidně spal celou noc. Druhý den, nás čekalo vyšetření na neurologii. Paní lékařka mě seznámila s "Afektivním záchvatem" o kterém jsem do tohoto dne vůbec nic nevěděla. Vysvětlila mi, že ve chvíli, kdy je dítě nějak emočně zaskočeno ať už zuřivostí, leknutím, nebo radostí a lapá po dechu jeho nervová soustava to nemusí vydržet a celé tělo kromě srdce se "restartuje", proto se právě i počural. Na chvilku se restartují některé orgány v těle. Uklidnila mě, že během 3. roku dítěte tyto stavy zcela vymizí. Poradila abychom ve chvíli kdy se začne takto nadechovat je nejlepší mu foknout do obličeje, nebo ho štípnout.

K afektivnímu záchvatu dochází v okamžiku, kdy dítě zadrží dech, a protože má rychlejší oběhovou soustavu než dospělí, záhy zmodrá, protože se do krve dostane neokysličený hemoglobin. "Rodiče to většinou k smrti vyděsí, protože si myslí, že dítě umírá. Vypadá to dramaticky, ale dítě se vzápětí samo nadechne," uklidňuje neurolog Kršek.

Ubezpečit rodiče, že je jejich dítě v pořádku, že záchvaty nejsou žádná závažná diagnóza a neohrožují dítě na životě ani na zdraví, je to jediné, co lékaři mohou v těchto případech dělat. Žádná léčba totiž neexistuje.

Nejdůležitější je zachovat klid. V úvodu rozvoje záchvatu někdy pomůže odvedení pozornosti od emočního zážitku a reflexní aktivování zúženého vědomí dítěte:

* fouknutí do obličeje

poklepávání na hrudník či zadeček

• omytí obličeje studenou vodou

Při probíhajícím stavu je třeba uložit potomka do vodorovné polohy nejlépe na boku se záklonem hlavy, aby nedošlo k vdechnutí slin a byly udrženy průchodné dýchací cesty. Záchrannou službu volejte jen v případě, že by porucha vědomí a dechu neodeznívala.

Léky jsme nedostali. Jen doporučení pro braní vitamínu na nervovou soustavu a imunitu Pyridoxin. My tento záchvat zažili ještě 2x. 1x dokonce ze samé radosti z nového autíčka. Manžel při zažití jednoho z nich strávil hodinu na mrazu před domem aby to rozdýchal se slovy "to je strašný když máš v ruce mrtvý dítě". Pro jistotu jsme podstoupili i vyšetření na epilepsii. Vše máme v pořádku. Poslední záchvat měl Adámek v březnu. A upřímně nám nejvíc pomáhalo, když jsme viděli, že to na něj jde. Říct "koukej velkýýýý bagr!". Zabavit hlavičku něčím jiným. Štípnutí, cákání vody nám opravdu nepomohlo. 

Když jsem se ve zkratce svěřila s tímto zážitkem v naší březnové skupince, zarazilo mě, kolik z vás o něm ví, ale i neví. Setkala jsem se setkala s maminkami, právě i v tom našem mateřském centru, které o něčem takovém nikdy neslyšeli...doufám, že jsem vás nevyděsila, ale třeba jen rozšířila obzory. A přeji vám, ať si tímhle žádná z vás neprojde. A jestli už se to stane, vzpomeňte si, že to časem vimizí a že v tom nejsme samy.