1.ročník úspěšně za mnou a teď praxe

Tak jsem se v září dala na studia při rodičovské dovolené, spousta lidí mne od toho odrazovalo, že s 2 dětmi to nedám  a že to brzy vzdám...ale nevzdala. Mám za sebou 1.rok, který jsem dala, sice né na 1, ale dala. Přes den se věnuju dětem a v noci se učím a dělám ,co je do školy potřeba. Na několik zkoušek jsem musela vzít i dcerku roky, protože její otec neměl najednou čas. Bylo zvláštní jak to někteří profesoři vzali a to jsem psala mejla ,zda to nebude vadit, že jí tam budu mít s sebou. Jedna profesroka napsala narovinu, že to vadit bude kvůli soustředění ostatních zkoušených (sice tvrdé, ale pořád lepší než jí tam vzít a pak aby byl problém) a ta druhá , že to je ok a když jsem dcerku na zkoušku vzala,ten obličej fakt nezapomenu.Takže i když jsem uměla látku, nepustila mne a u opravné zkoušky hned mezi dveřmi otázka,, zda dnes mám hlídání,, tak mi hned došlo o co dotyčné šlo. Spíše mne zamrzelo, že to neřekla narovinu, že jí tam cizí osoba vadí, mohla jsem dcerku prostě někde nechat hlídat. Teď praxe a to je jiné kafe, člověk se dostane tam, kam nikdo jiný a začne si vážit toho, co má. Já schytala ležící mentálně postižené pacienty, což je jak s malými dětmi-přebalit, nakrmit a nechat být, protože oni nevnímají, sotva se usmějí a to je vše. Teprve tady člověku dochází jak je rád, že má zdravé děti, i když má jiné problémy a starosti, tohle by určitě nikdo nechtěl. Samozřejmě jsem za tuto možnost vděčná, aspoň mohu nahlédnout do jiné sféry, o které jsem moc nevěděla. Tohle by si měli zkusit ti, kteří si neváží sami sebe a nebo svého života. Věřím, že mne to ovlivní do budoucna, člověk bude mít jiný nadhled na spoustu věcí. Zatím mne studium baví a pevně doufám, že ho dodělám.