Dlouhé čekaní

Tak jsem se s přítelem nakonec nerozešla.Byla jsem přesvědčená,že mě vodí za nos,už se mnou nechce být,ale nedokáže se narovinu rozejít.Jenže mi pár odborníků,a vlastně i laiků nezávisle na sobě řeklo,že opravdu může mít takové stavy ze stresujicího zážitku. Má diagnostikovanou poruchu přizpůsobení,tak to bude asi ono.Prý to trvá cca 6 měsíců,tak jsem se rozhodla ještě počkat,jak se to vyvine.A věřím,že až to přejde,bude to mezi náma jako dřív. Pozitivní je,že se už snaží se svými depresemi něco dělat. Opět začal malovat,dokonce si naplánoval výšlap na hory...Ke mě je pořád stejně odtažitý,neozve se,aby mě viděl,ale to prý může být těmi depresemi.Asi aby mě jimi neobtěžoval...Ale je mi hrozně smutno po něm. Když dávám spát děti,vzpomínám,jak u mě přespával,a říkám si,teď jsme mohli být spolu.Když procházím kolem nádraží,vzpomínám,jak za mnou jezdil a já za ním,a těšili se na sebe.Všechno mi ho připomíná.Poslední dobou mám strašné výkyvy nálad,jednou jsem optimistická,že to bude dobré,a když ne,tak se najde jiný,a jindy zas pesimismus,že se mi nic nechce,a jsem protivná nebo bez nálady.Uvidíme,jak to dopadne,ale snad tuhle krizi s přítelem překonáme.