kamarádství

Tento můj příběh nebude ani tak moc o dětech jako o kamarádství .. Vždy jsem inklinovala k tomu, mít spíše jednu velkou kamarádku, než hromadu těch známých kamarádek.. Už v první třídě na základní škole jsem si našla kamarádku, se kterou jsme jezdily na společné výlety, prázdniny, naše rodiny spolu trávily hodně času, byly jsme pořád spolu, ale jak šel čas, najednou přišla osmá třída a já se nedostala na svoji vysněnou školu, kdežto kamarádka zvolila průměrnou a dostala se, já šla do deváté třídy a o rok později to zkusila znova, ale tím naše přátelství vzalo v podstatě za své, ona se později odstěhovala do Prahy a našla si Řeka, a já jelikož jsem nedokázala být bez své „nejlepší přítelkyně“ našla jsem si hned v první ročníku střední školy kamarádku, se kterou se v podstatě kamarádíme dodnes, což už je nějakých 22 let, ale bohužel už si tak nerozumíme…na střední škole jsme spolu opět trávily hodně času, společné brigády, dovolené, akce atd..ale po maturitě jsme nemohly sehnat práci v oboru, ona jelikož milovala děti, se rozhodla pro zkušenost v zahraničí jako Au-pair a já, která jsem měla o 12 let mladší sestru a děti jsem nemusela ani z rychlíku, jsem raději zůstala v ČR a šla pracovat za bar…jak šel život dál, kamarádka si našla přítele až z daleké Kolumbie a začala za tím létat, viděly jsme se velmi málo, ale denně jsme si volaly a pořád jsme měly společná témata, jednou za rok jsme jely na společnou dovolenou apod., ale jejich vztah se rozpadl a ona se vrátila do Prahy, kde si našla práci a velice trpěla tím, že nemá děti, já naopak stále děti nechtěla, takže jsme si v tomhle moc nerozuměly, ale jinak bylo vše ok. Jenže člověk míní a život mění, sice jsem během let také jezdila pracovně do zahraničí a měla za partnery cizince, ale nakonec jsem zůstala pracovat v Čechách a našla si přítele odsud a najednou jsem čekala dítě, vůbec jsem to nečekala po tolika letech a brání antikoncepce, ale co už stalo se, a tak jsem se usadila a později šla na mateřskou, kdyby mi tehdy někdo řekl, že nakonec skončím na maloměstě se dvěma dětmi, tak se mu totálně vysměji do obličeje…a jak to dopadlo s mojí „nejlepší kamarádkou“, tak ta si našla přítele z Ameriky, odstěhovala se za ním a dnes o dětech nechce ani slyšet, takže jsme si vlastně vyměnily role, akorát bohužel teď už nemáme moc společných témat a také se skoro nevidíme, přece jen je to dálka, i když si píšeme prakticky denně a voláme také často, ale zjišťuji, že jsme každá někde úplně jinde. Když jsou dny jako tento, venku mlha, pošmourno a hnusně a já jsem sama s dětmi, které spí, tak to na mne všechno padne, co kdybych to tehdy udělala jinak nebo co kdyby se to stalo tak či tak…známe to všechny. To je prostě život, viďte maminky :-)