Když je radost z miminka rozseknuta rakovinou štítnice

Celý život jsem se těšila na okamžik, kdy se stanu matkou. Nic jsem si v životě nepřála více.

Držela jsem v náručí toho drobečka a těšila se na to, co nám život přinese. Plně kojená dcerka však téměř nepřibírala. Dva měsíce po porodu se mi na krku udělala boule a já se vyděsila. Myslela jsem si, že bych mohla mít nedostatek jódu a že snad i to by mohl být důvod, proč dcerka nepřibírá. Naštěstí jsem v té době už něco o štítné žláze věděla a hned vyrazila za praktikem pro žádanku na endokrinologii.

Ani ve snu by mě nenapadlo, jak těžké je sehnat endokrinologa, který vás vyšetří hned, ne po půlroční čekací lhůtě. Přeci jsem jasně akutní případ - po porodu se mi během pár týdnů udělala na krku boule a mám kojence, který nepřibírá. Může být snad něco akutnějšího? Nemusím asi říkat, že co se týká akutnosti, čelila jsem akorát výsměchu.

Po desítkách telefonů jsem zkusila endokrinologii Bulovky, kde mi naprosto úžasná sestřička vyhledala kontakt na soukromou ambulanci. V té době tam k mému štěstí byla těhotná lékařka, která mě vzala hned druhý den. Pro ní jsem akutní byla. Po úvodní kontrole mi vytelefonovala konzultaci u svého kolegy. Až později jsem zjistila, že je jeden z nejzkušenějších odborníků na štítnou žlázu.

Pan doktor byl nejdříve pobavený a říkal mi, že my ženy po porodu jsme tak trochu histerky. Udělal mi důkladné vyšetření a odebral vzorek pro histologii. Druhý den mi telefonoval výsledky a hned v úvodu hovoru se mi omluvil za své nevhodné vtipkování. Výsledky byly nedobré. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem byla chvíli po císaři a plně jsem kojila, rozhodl, že na operaci půjdu, až dcerce bude rok a do té doby bude moje štítná žláza tlumená léky. Bylo to nejlepší rozhodnutí. Rok jsem kojila a byla jsem jakž takž v klidu.

Když bylo malé 14 měsíců, šla jsem na první operaci. Odstranění levého laloku štítnice. Výsledky histologie byly špatné - rakovina. Za dva měsíce jsem musela na operaci znova - odstranění zbytku štítnice. Probrečela jsem spostu nocí. Proč zrovna já? Proč mám rakovinu? Vždyť mi ještě ani nebylo 30! Proč si nemůžu užívat miminko.

Srovnala jsem si myšlenky v hlavě a rozhodla jsem se užít si s ní každou pidichviličku. Hrozně jsem se bála smrti. Asi největší strach jsem měla z operace, po narkóze mám problémy s dýcháním a po první operaci mě museli resuscitovat (tuto zcela "nepodstatnou" informaci mi ale řekli až po druhé operaci a ještě omylem).

Dcerka na mě byla hodně fixovaná, týdenní odloučení ji vrátilo v psychomotorickém vývoji o řadu týdnů nazpět - přestala mluvit, vrátila se k lezení po čtyřech, byla nedůvěřivá, nepustila mě ani na krok. Rekonvalescence byla dost složitá - nesměla jsem ji zvedat, musela jsem dávat pozor, ať mě při hře nebouchne do jizvy na krku. Naštěstí se naučila lézt do kočárku a ven sama. V létě jsem zakrývala krk šátkem. Užívala jsem si s ní doslova každou vteřinu. (A jestli mi rakovina něco dala, tak rozhodně schopnost užívat si i ty nejmenší prkotiny a každou hezkou chviličku.)

Na konci léta lékaři rozhodnuli, že musím na ozařování radiojódem. Dcerka se naštěstí sama odstavila, ale nikdo nebyl schopen mi dát informace o tom, jak ozařování probíhá a jaká jsou omezení v péči o dítě. Nikomu nepřipadalo podstatné mi říct, že budu 14 dní hospitalizovaná bez možnosti návštěv dcerkou, že po propuštění možná nebudu smět pečovat o dcerku ještě několik dní. Neustále jsem musela lékařům vysvětlovat, že fakt, že jsem 1,5 roku po císaři znamená, že mám 1,5 roku staré dítě, o které v mé nepřítomnosti bude muset někdo pečovat a ten někdo si bude muset vzít dovolenou nebo paragraf (netušili jsme, jaké jsou možnosti a taky jsme si to museli sami zjistit v zákonících, ani na úřadech nám nikdo neporadil)....

Naštěstí jsem nemusela nastoupit v listopadu, ale až na přelomu ledna a února následujícího roku. Pro dcerku 14 denní odloučení bylo hodně náročné, pro mě taky. Naštěstí jsem si nasbírala potřebné informace a podařilo se nám zajistit i péči o malou v době mé hospitalizace. Malá po týdnu odloučení přestala jíst a pila pouze mléko. Byla v depresi. Byla jsem zoufalá, že jí nemůžu pomoct. Nikdy v životě jsem si nepřipadala tak bezmocná.

15. den jsem byla propuštěna domů s doporučením, držet se od dítěte ve vzdálenosti 1 metr. I to jsme nakonec zvládli. Dcerka se postupně srovnala a hned začala zase normálně jíst máminy nemastné a neslané blafy.

Jsem šťastná, že dneska už vím, že rakovina štítné žlázy je dobře léčitelná právě ozařováním radiojódem. Ale získávání informací byla cesta trním. Co si nezjistíte sami, to nevíte. Není mi jasné, proč těhotné a ženy po porodu nepodstupují screeningová vyšetření štítné žlázy, když odborníci ví moc dobře, že právě po porodu a během období kojení dochází k řadě patologických změn ve štítné žláze a některým lze zabránit kontrolovaným užíváním léků.

Loni na podzim jsem měla jít na kontrolní miniozařování, do toho však zasáhnul život - život našeho druhátka. Druhé těhotenství se neslo v trošku hororovém duchu, ale to už je zase jiný příběh se šťastným koncem...

Vás ženy a maminky prosím, abyste nepodceňovaly boule na krku. Nemusí to být nic, ale lépe podchytit uzlíky včas a mít zkontrolovaný jejich vývoj. Lékař pozná, kdy je třeba s uzlíky ve štítné zláze něco provést. Rakovina štítné žlázy nebolí a roky vás nemusí nijak omezovat. Je snadno léčitelná - operace a následné ozařování radiojódem ničí právě buňky štítné žlázy, zbytek těla je zasažený minimálně. Během měsíce po operaci a pak i měsíc po ozařování se můžete vrátit do běžného života, do práce. Když budete léčbu odkládat, může rakovina metastazovat - nejčastěji do plic a ledvin, ale i v tomto stadiu je léčitelná, i když se pak léčba protahuje.

Pokud se budete potřebovat na něco zeptat, ptejte se, co jsem zjistila, ráda předám dále.

Přeji pevné zdraví.