Levná malá svatba ;o)

Svatbu jsme začali s přítelem plánovat v únoru 2006, po devítiletém vztahu. Brali jsme ji jako formalitu, protože jsme konzervativní a chtěli jsme mít i s plánovanými potomky stejná přijmení.

Chtěli jsme si všechno hradit sami, takže jsme nechtěli nic megalomanského, navíc manžel je introvert, takže nehrozila ani živá kapela a tanec s tchýní – o starost méně ;o))

Zašli jsme na úřad zjistit volná data na oddávání na místním zámku a hned nám padlo do oka datum 9.9., čas byl volný ve 14 hod. Poté jsme si zamluvili místo v restauraci, nahlásili jsme datum a přibližný počet lidí, což bylo 17 i s námi. Objednaná polévka byla knedličková a poté následovala svíčková. Můj otec tvrdí, že doposud, za těch 11 let nejedl lepší ;o)

Poté jsem si za doprovodu přítele jela vybrat a zamluvit šaty do půjčovny v sousední vesnici. Z počátku se mi žádné šaty nelíbily, v té době jsem měla před operací štítné žlázy a měla z léků a zpomalování metabolismu slušnou nadváhu, ale nakonec mi přece jenom jedny padly a byla jsem spokojená. Sranda byla, že jsem si je ani nevyfotila a za půl roku před svatbou jsem měla docela depresi, jak vlastně vypadají a jestli mi opravdu slušely ;o)) Půjčovna nabízela i možnost výběru a zhotovení svatebních oznámení, což jsme uvítali a vybrali si z množství šablon.

Poté přišel na řadu partner, pro změnu jsem doprovodila já jeho do C a A, kde si vybral oblek, košili a poprvé v životě i kravatu. Pak jsme jeli do Vaňkovky sehnat nějaké bílé lodičky a černé polobotky. Nechtěla jsem žádné velké podpatky, tak byl výběr docela pracný a zdlouhavý a nakonec jsem ani neřešila vysokou cenu a byla ráda, že konečně mám nějaké boty. Kdybych se ještě někdy vdávala, určitě tuhle lodičkovou epizodu vynechám a vdám se v botaskách, protože lodičky sice hezké, ale ve finále nepohodlné a za těch 10 let jsem si je obula asi 3x a protože jsem sentimentální, ještě mi leží na dně skříně, kdybych snad ještě někdy šla na ples.

Manžel zamluvil fotografku. Já v té době byla od rána do večera v práci a bohužel až po svatbě jsem si říkala, že jsme si měli dát s výběrem větší práci. Ale za ty prachy jsme asi opravdu nemohli čekat nic než nudnou ateliérovou klasiku. Pro zpestření máme ale i pár profesionální fotek ze zámeckých komnat.

Zbývali už jen kytky a prstýnky. Chtěla jsem kulatou kytici bílých růží (nakonec byly smetové) a mamka a tchýně taky dostaly malou kytičku. Ani nevím, kdo objednal a dodal myrtu, ale svatebčaté ji měli, to je hlavní ;o)

Prstýnky jsme vybrali v Brně v prvním zlatnictví na České. Oběma nám padl do oka vzor tříbarevného zlata a nechali jsme si tam vyrýt naše jména a datum svatby.

Rodině jsme datum oznámili až tak někdy před prázdninami. Moji rodiče si vzali na bedra objednání, rozvoz a platbu cukroví a dortu.

Před dnem D následovala krátká porada s kadeřnicí, co vlastně na těch mých krátkých vlasech budeme tvořit a 9.9. ráno v 8 hodin jsem byla objednaná na stříhání a melír. Poté se mě ujala vizážistka. Mezitím přítel vyzvedl květiny, oblékl se, připevnil mi závoj do vlasů a kamarád nás svým autem odvezl těch 500 m na zámek. Tam už nás netrpělivě očekávala rodina, známí a kolegové.

Oddávající mě celkem zklamal, protože byl ve své řeči poněkud skeptický k trvání našeho svazku, píseň v angličtině My way jsme s přítelem vůbec neznali, asi to tak bylo lepší, mít tam nějaký profláknutý slaďák v češtině, asi bych brečela ;o) Za svědka mi šla kolegyně z práce, kterou jsem znala teprve druhý rok a manželovi kamarád z dětství. Druhý manželův kamarád nás překvapil u východu ze zámku, kdy nám zahrál na kytaru a zazpíval píseň Ještě že tě lásko mám, to bylo moc milé, zejména s přihlédnutím k tomu, že to byl on, kdo nás seznámil.

Po obřadu jsme se vyfotili v zámku a v ateliéru. Poté přesun do restaurace a v 19:30 hod. jsme byli konečně sami doma. Chtěli jsme se původně dívat na televizní premiéru Pirátů z Karibiku, ale měli jsme mysl tak rozervanou, že jsme si akorát pročetli svatební přání a spočítali peněžní dary. Náklady se nám vrátily a ještě nám zbylo na novou televizi.