Moje mamka?

Mám v sobě jedno velké trápení, které trvá už spousty let, jen v posledních dnech na to myslím nějak víc, než obvykle a  tak sem se rozhodla, podělit se o ně s vámi. Jsem z úplné rodiny, mám dva mladší sourozence, sestra o dva roky mladší a bratr o čtyři roky mladší. Jaké bylo moje dětství? Vlastně si pamatuji jen to ošklivé, mám strašně maličko hezkých vzpomínek, které ještě k tomu musím lovit daleko v paměti. 
Jako první mám v hlavě vzpomínku, kdy jsme bydleli ještě na starém lbytě, bylo mi asi 4 nebo 5let. Naši mě nechali samotnou doma, já si šla hrát do kuchyně se skleničkama na víno, samozřejme sem nějakou rozbila a pořezala se, došla mamka, vynadala, ošetřila. Další vzpomínka, kdy mě vedla zubařce a vzala sebou i babičku, protože mi trhaly už shnilý zub (jakou roční sem měla úraz, zub byl tehdy vsazen zpět), mamka zůstala venku a dovnitř se mnou šla babička. Tak sem tak chtěla svoji mamku, ale neměla odvahu, strááášně jsem plakala bolestí, jak mi jej trhala, v té době se ještě nedávaly oblbováky :-) Už tady jsem potřebovala svoji mamku, tak moc. Dál už si jen pamatuji, jak mě bila, vlastně za všechno co jsem udělala, nedostávala jsem ale po zadku, bila mě po zádech, hlava nehlava. Tolikrát jsem tak brečela, až sem se zalikala. Vím, že i moje ségra byla bitá, hlavně tedy za školu, ale ta si to tak nepamatuje jako já tohle všehno. Byli jsme tři děti, jako takhle mi nic nechělo, oblečení pěkné, hračky taky, to si opravdu ztěžovat nemůžu, ale k čemu mi tohle všecho bylo? já potřebovala něco jiného, než jen hmotné věci. Co mi ještě opravdu utkvělo v hlavě, právě ty dárky, hračky, oblečení. Mamka vždy vše kupovala dvakrát, pro mě a pro ségru, jednu panenku růžovou a druhou modrou a co myslíte? komu vždy dala jako první na výběr? já to nebyla. Všechny panenky i hadříky jsem měla modré, i tohle jsem jako dítě opkala, chtěla jsem aspon jednou mít panenku taky růžovou, teď už to nevrátím bohužel. Pamutuji si i svoji první migrénu, bylo mi 11let, ten den sem dostala zase nářez, po zádech. Celou noc sem plakal, a bolestí, mlátila hlavou o zeď a i klečela na na zemi a modlila se, ano modlila se, ať ta bolest odejde. Rámo jsem se pak probudila už bez bolesti :-) 

Čas šel a já poznala svoji první lásku, tu největší, bylo mi 18let. Opravdu sem se zamilovala bezhlavě. Asi půl roku na to jsem odešla z domu a bydlela se svým přítelem, od té doby jsem tedy pryč od našich. Ale to je zase jiný příběh, který  vám možná taky někdy napíšu, protože je plný lásky i bolesti. 

Nyní mám jiného přítele, se kterým budeme za pár dní 6let. Máme dvě nádherné děti, holčičku téměř 5 let a chlapečka 2roky. Své děti miluju stejně, nikdy by mě ani nenapadlo, že bych dělala rozdíly. Už sem dospělá (36 ), mám svůj vlastní baráček, chlapa, nádherné děti, i moji sourozenci mají děti a to je jen další velký zklamání, které už nemůže překousnout. Prostě moje mamka moje děti nebere a já tohle nesu fakt špatně. Děti jsou moje vymodlené. Čekala jsem dlouhých 7 let, než se stal zázrak a já zjistila, že jsem těhotná, v ten den jsem šla ihned za svojí mamkou a strašně jí chtěla oznámit, že jsem těhotná, šla sem za ní do práce už i se svojí první fotečkou a ukázala jí ju. Řekla jen hmm  seš těhotná jo a odešla :-( nenechala sem si sebrat to moje velké štěstí, pak sem šla za tatkem, ten byl štastný ale nejvíc štastná  a přející byla moje ségra, začala ječet na celý barák, skákala a jásala :-) 

23.12.2011 se mi narodila akutním císařským řezem překrásná holčička Karolínka. Chtěla jsem pomoc v začátcích od mamky, v té době jsme chvílii bydleli u našich, nechala mě v tom a raději přespávala ceou dobu mého pobytu u ségry :-( Mojí holčičce bude 5let, má ráda babičku, jenže ona ještě nevnímá pořádně to odstrkování, to já jen vždy obrečím protože je  mi líto, jak odstrkuje moje děti, vždy jen slibuje jak si je vezmě na prázdniny, na víkend. Momentálně se s ní už asi měsíc nebavím, potřebovala jsem akutně pohlídat děti, protože jsme doma betonovali, vzala si je k sobě bez řečí, s tím, že já za nima jezdila každý den, byli tam od pátku, v neděli jsem tam přijela a moje děti byly vyhozené :-( ne od babičky, ale od chlapa mé ségry, od někoho, kdo má mnohem menší právo tam být než moje děti. Mamka tehdy jen seděla a s klide se dívala, jak balím svoje děti, já hrozně brečela, jak mi tohle mohli udělat, moje děti plakaly, že chtějí domů, slíbila sem jim, že už tam nemusejí. Od té doby tam nejezdíme vůbec, nezvedám skoro vůbec tel. mamce a opravdu jí tohle nikdy neodpustím. Moje OBE děti sou pro mě vším.Dýchala bych za ně, umřela bych pro mě.