Můj příběh - Alopecie

Alopecie je nemoc, má své diagnosticé číslo, léčí se na kožních klinikách, účinnost je však asi tak relavantí, jako to, koho a kdy postihne. Já ale budu psát přímo o sobě. Pro mě to není nemoc, ale kosmetická vada, která má svoje mínusy, ale i plusy (co já ušetřím za depilace a kadeřníky, v součtu i ta paruka vyjde levněji).

Jako dítko jsem byla často nemocná, většinou mi zabíral až Penicilín, takže moje imuita byla nic moc. Vlasy mi poprvé vypadaly na dvou místech ve velikosti mince, asi v 5 letech, tenkrát jsem chodila na tzv. sněžení, zabralo to a já měla do puberty vlasy, jemné, sabé, ale měla.

Po 12 roce se mi oběvilo první ložisko, přesně ohraničené kruhové lisé místečko a bohužel stále se rozrůstající, než mě objednali na kožní do FN HK, už jsem měla dvě kolečka jako dospělé dlaně. Tam na mě vybafli hospitalizaci, spousty krevních a kožních testů, ale nic co by výpad způsobilo, takže co lékaři řeknou, když nevědí: STRES, no ale kdo by se v takové situaci nestresoval, že. 

No, zkoušeli na mě Iontoforézu, zaření PUVA ... brala jsem injekce B12 a Panthenol, Zinek a později různé varianty B-komplexu (osvedčil se mi Biosil Plus, kam se hrabou Reghaary a jim podobné). Plešky zarůstaly, ale také se objevovaly nové, jednou jsem měla vlasů míň a musela nosit šátky a paruku, jindy se to dalo načesat, že téměř nebylo nic vidět. 

V období na Vš to bylo celkem v pohodě, pak jsem si začala dělat řidičák, státnice a hlavně hledání první práce, přiznávám to bylo stresu hodně a vlasy padaly, pak už i obočí, řasy a chlupy. 

S hledáním partnera, krom toho, že v prubertě jsem se zamilovala vždycky do toho, který mě nechtěl, jsem problémy neměla, hlavně jsem měla a mám bezva kamoše, kteří mě bránili. 

Když se ale vrátím na Vš, v té době jsem našla úžasného kluka, který mě zbožnoval takouvou jaká jsem, bylo to krásné. Ale našel se někdo jiný se kterým jsem si rozumněla víc a navíc mezi námi lítalo tolik energie, že by nechytl fakt jen suchar a stále to mezi námi láskyplnně jiskří ;-) V té době jsem měla jen malé plešky, které se dařilo skrýt, mému milému to nevadilo, i když to věděl dřív, než jsme spolu začali chodit (je to bratr mé dobré kamarádky a tedy i teď švagrové).

Po pár měsících v první práci, znovu výpad, hospitalizace. Ale trochu zlepšení a hlavně první těhotenství, vlasy mi sílily a mě bylo nádherně. Po odstavení a poté hledání druhého zaměstnání, znovu výpad, návštěva kožní, tam mi doporučily opichy kortikoidy, nejprv to vypadalo jako zázrak, ale po pár týdnech masivní výpad, stručně všeho.

Od té doby nemám ani chloupek, (ano, ani v intimních partiích) další dvě tehotenství a porody neměli žádný vliv, na léčbu jsem se vykašlala, našla si na facebooku skupinku lidí kde se podporujeme a radíme si, čerpám inspirace na další možnosti léčby. Co vím ale jistě je, že půjdu přírodní cestou, srovnám se vnitřně, a buď vlasy narostou nebo ne, už mi to nevadí, mám milující rodinu, jsem zadravá, tak mi o prd jde :-D

Pokud můžu napsat něco z pohledu mojí maminky, ta to snad nesla hůř než-li já, kladla si za vinu, že musla něco udělat špatně a stále hledala problémy v rodině, jak a kdy se to mohlo stát a proč. Přitom dělala pro mě první poslední i včetně léčitele a kineziologie, drahé léky a paruky. 

Takže maminky pokud se Alopecie objeví u vás nebo vašich dětí, svět se opravdu nehroutí, je to autoimunitní onemocnění, které není dědičné, prostě se vyskytne a i když stres výpad zhoršuje, přímá příčina to není, ja jsem teď několik let v pohodě, spokojená a nic. Tim ale nechci léčebné postupy kožních klinik zatracovat, mnoho ženám i mužům lečba pomohla a vlasy mají.

Nás kteří máme tu alopecii zakódovanou až moc hluboko v těle, prosím o respekt a ne hloupé pohledy, nebo pomlouvání, jsme na sebe stejně hrdí jako kdokoli jiný. A pokud by někdo chtěl pomoci, obraťte se na nadační fond Grácie a darujte vlasy, ať i my můžeme zažít ten pocit, kdy vám vlasy vlají kolem obličeje :-)