Náš krátký život v Holandsku

Byla zima, únor. Měla jsem krátce po porodu, hormony se mnou cloumaly a manžel v rozpacích, doma, jelikož jeho zaměstnavatel neměl práci. Byla jsem šťastná, že jej můžu mít doma na výpomoc, malý syn, do toho novorozená dcerka, přišlo mi to vhod. Nějaký ten měsíc to bez jeho příjmu vydržíme, počítáme, ale zvládneme to. Zazvoní telefon, manžel váhá, ale nakonec šéfovi přikývne, pojede do Holandska. Jímá mě hrůza, zůstanu tady sama, na jak dlouho, proč? Dvě malé děti, dům, zahrada, budu na vše sama, daleko od rodiny a babiček, které by pomohly. Přesvědčuju manžela, ať zjistí možnosti, že bychom jeli všichni s ním. A pak už to šlo všechno rychle. Zajistit křtiny, domluvit synovi operaci, přemluvit přátelé, kteří se zde o vše postarají a ohlídají dům, vyřídit pasy a další velké množství papírů, dokladů, ověřených kopií. Máme v ruce smlouvu, jedeme na rok. Loučíme se s rodinou, s přáteli a všechny ujišťujeme, že je to blízko, že přiletíme, že si budeme volat a psát, a že to rychle uteče. Stěhováci odvezli poslední krabici a jedeme. Je mi smutno, je mi úzko a bojím se 12h cesty autem, bojím se nových věcí, nových lidí, nové země. Ale nejdůležitější bude, že budeme všichni spolu jako rodina.

Cesta byla dlouhá, únavná, jeli jsme přes noc, dcera prospala celou cestu, jen jednou jsme nakojili. Syn to zvládal hůř, ale dojeli jsme.

Byt byl krásný, prostorný, slunný a studený. Ale vše beru pozitivně, bude se nám tady líbit. Za 2 hodiny přijeli stěhováci, manžel spěchal do práce a já reorganizovala, vybalovala, přebalovala, stěhovala, až večer vše bylo dle našich představ a potřeb. A jak to bylo dál? Sepíšu jen pár nejdůležitějších okamžiků a postřehů.

Zažili jsme velké množství překvapení. Začneme u nákupů. Že bude jídlo dražší, s tím jsem počítala. Je to přece logické, s ohledem na jejich výdělky. Ale … jedeme nakoupit na trh. Vybírám si ovoce a zeleninu v úžasné kvalitě, úžasné vůně a úžasné chutě, platím stejnou ne-li nižší částku než u nás. Minimálně polovinu ovoce a zeleniny jsem v životě neviděla. Mám chuť vyzkoušet všechno. Manžel mě nadšeně táhne na rybí trh, když pominu nepopsatelný zápach, jsem ohromena. Čerstvé ryby a nejen ryby, ale všechny možné potvory, které jim uvízly v sítích. Cenově dražší než u nás … ale jsou čerstvé, žádné aditiva, přidaná voda. Krásné, chutné, voňavé ryby. Nevím, kterou rybu koupit dříve a plánuji, kterou si upečeme další víkend. Vepřové maso, 2-3x dražší než u nás, ale vepřové zase tolik nemusím, takže mě to netrápí. Jen manžel je smutný, jelikož uzeniny kopírují cenu masa. Kvalita potravin nesrovnatelná. Sleduji okolní nakupující, jsou tam důchodci, rodiny s dětmi, v každém košíku pár věci. A my? Češi? Klasický český vozík – přetéká ze všech stran, je to přece víkendový nákup ne? Přemýšlím, z čeho ti holanďané vlastně žijí … Ale žijí, jsou zdraví, plní energie. Ještě že máme diety.

V parku běhají všichni, nazouvám tenisky a vyrážím také. Všichni mě zdraví, všichni se smějí, míjím běžce mladší i starší. Náramně si to užívají a já s nimi. Tady se mi bude líbit. Krásné parky máme z obou stran, takže vyhlídky výborné. Potkávám jedno překvapení za druhým. Nejen, že mě předbíhá asi 60-letá babička s iPhonem a sluchátky v uších, ale běží v triku a krátkých kalhotách. Je duben, zima, větrno, po dešti (překvapivě). Mám na sobě vyteplené kalhoty a nepromokavou bundu, je mi jasné, že déšť zde patří k životu, takže jsem se vybavila. Zdejší jsou asi zvyklí. Běžím kolem dětského hřiště a potkávám děvčátka v šatech, legínách a sandálkách. Nechápu, nerozumím, ty děti musí mít zítra nutně zápal plic.

Vyrážím na hřiště. Dcerku balím do fusaku, překvapivě je opět po dešti, zima a fouká, syn obléká pletený rolák, softsheelovou budnu, čepici gumáčky a já? Softsheel. Co jiného, když tady pořád prší. Dorazíme na hřiště. Zase koukám, nevěřím, sním nebo bdím. Děti oděné hodně spoře, zřejmě ani netuší, co je čepice. Tuším, že jsme navštívili opravdu otužilou zemi. Děvčátka běhají v krásných šatech, které bych dcerce dala na oslavu či do kostela, ale na hřiště? Maminky také oblečené velmi pěkně a co z toho, že klečí v písku v bílých legínách, co z toho, že skluzavku od mokrého písku sjíždí v saku. Musíme opravdu uvažovat o změně šatníku, ať trochu zapadneme. Jen mi vysvětlete, kdo jim pere?

Ale záhada byla brzo rozluštěna. Luštím návod na pračku a prací prášek. Díky bohu za angličtinu. Dávkování – 1 víčko tekutého prášku? Nevěřím, dělají si legraci, to nemůže stačit. Dávám víček aspoň 5. Mám pocit, že se vypraly z oblečení i skvrny, které jsme si dovezli z domova. Kvalita nesrovnatelná. Až pojedu domů, musím si nakoupit zásoby aspoň na 10 let. Pračka úžasná, sušička ještě lepší. Beru do ruky vysavač. Siemens? Super, snad bude dobrý. Zapínám nejvyšší výkon, syn alergik, musím vysát všechen prach. Nejsem schopná vysavač ani odlepit od koberce. Fajn, ubírám na síle a jsem patřičně šťastná, úžasný vysavač mám v ruce.

Vyrážíme do obchůdku, procházím ulicemi a koukám do oken. Dívám se, jak lidé snídají, pijí kafé, čtou noviny, smějí se, uklízí, připravují něco v kuchyni. Pozor, velký bratr se dívá. Jak jen můžou žít bez záclon a závěsů?

Míjím další a další ulice, potkávám velké množství lidí a zastavují mě důchodkyně, které jsou okouzlené mými dvěmi dětmi. Jsem hrdá, tak hrdá na své krásné děti. A stydím se, tak se stydím za svou mizernou angličtinu. Kde jaká 80-letá babička umí anglicky lépe než já. Okamžitě, ale okamžitě si zde musím najít kamarádku a pilovat svou jazykovou výbavu. Z internetu stahuji nejen učebnici anglické konverzace, ale také holandštinu pro samouky. Končím u kapitoly 3. Něco tak složitého jsem v životě neviděla, i kvantová fyzika je srozumitelnější. A chrochtání mi už vůbec nejde, padne definitivní rozhodnutí, zůstanu u angličtiny.

Kamarádku jsem si našla, původem Češku, s dcerkou. Zamilovala jsem si je. Jejich bezstarostnost, jejich lidskost, jejich pohodu a otevřenost … ráno jdeme na kafíčko, odpoledne na vycházku. Řešíme spolu důležitá i nedůležitá témata. Má paní na výpomoc, na hlídání, na vaření. Prostě všechno na pohodu. Jsme žabaři, ale prostě žijeme jinak, skromněji.

Země je to krásná, jezdíme na výlety, ale je to placka nad placku. Jen louky a vodní kanály. Děti mohou běhat jen v parku.

Prší, prší jen se leje … Foukej foukej větříčku … naše oblíbené písničky. Mrznu, je mi zima, doma, venku, v autě, v posteli. Dennodenně se vracíme z každé procházky mokří, jejich déšť ani softsheel nezvládá. Hledám adresu nejbližších lékařů, hysterka, děti budou určitě brzo nemocní. Kdéže … zdravější než kdy jindy.

Přeprava autem hrozná. Pěšky všude daleko. Vytahuji kolo – horské. Zapínám vozík a vyrážím. Opět jsme za exotický druh. Ale už jsem si zvykla. Děti schované ve vozíku pro dva, pod dekou, pod pláštěnou. O množství kol nemá smysl hovořit. Jsem naprosto ohromená holandskými backfiets. Maminky naloží 3 děti, nasednou a jednou. Přilby neznají, čepice taktéž, prší neprší … neřeší. Revmatologové zde mají asi žně.

Jednou týdně potkávám auta čistící ulice, uklízecí čety stále čistí ulice, jednou měsíčně mi firma dojede umýt okna, a nejen mě, ale všem vedlebydlícím a dalším lidem a domům v ulici. Fascinuje mě to,a proto se doptávám. Opravdu si zde zakládají na službách a dávají tím práci i dalším lidem. Jde to jinde, proč to nejde i u nás v ČR?

Jejich úřady jsou opravdu rychlé, již měsíc po příjezdu nám chodily informace o městě, o školství, o zdravotnictví. Nabídlí nám jejich očkování kalendář, preventivní programy, dokonce nás navštívila zdravotní sestra, která nám vysvětlila celý systém zdravotnictví (a dokonce i školství) a určitě bylo jejím úkolem zkontrolovat i podmínky, ve kterém naše dětí žijí. Všechno bych ji odpustila, ale to, že mi prošla celý byt - celý vyluxovaný a vytřený skoro sterilný byt - v botech, v kozačkách, ve kterých přišla z venku, to jsem ji odpustit nemohla.

Je mi smutno, stýská se mi, prší, fouká, stále neumím dobře anglicky … peníze máme, kamarádku mám, manžel je spokojený, dětem je to fuk. Všechno vypadá jako idylka, přesto je mi hůř a hůř. Mám pocit, že na mě všechno padá. Do toho mě ubíjí i syn, který vidí či nevidí „duchy“. Tolik jsem se těšila a chtěla si zkusit něco nového, ale nezvládám to. Bezdůvodný pocit smutku. Po 5 měsících letíme domů, jelikož nám vytopilo domek. Manžel se vrací sám. Musím zůstat doma, než se vše uklidí, opraví a provedou se drobné stavební úpravy a drenáže, aby se situace již neopakovala. Manžel po dvou týden volá, že náš pobyt bude ukončen. Nějaký průšvih na projektu, už ani nevím, co se stalo, ale je mi to jedno, jsem šťastná, jsem doma v zemi, kterou miluju, ať je jaká je. Mezi přáteli, se kterými mám společnou minulost, přítomnost a snad i budoucnost. Zpět u rodiny. Jsem ráda, že můžu vyběhnout do lesa, že můžu vyrazit na túru do hor, že můžu jen tak volně někam jít, aniž bych šlápla na soukromý pozemek či spadla do vodního kanálu. Velmi ráda pojedu navštívit svou kamarádku, ale o to raději se zase vrátím domů. Zakořenila jsem zde a miluji to tady. Už to vím, už se nikam nepohrnu. Ale jsem vděčná za tuto zkušenost, a pokud váháte, tak jděte do toho. Za tu zkušenost to stojí.