Nikdy mne nenapadlo, že i já mohu pomoct...

Možná, že mne někdo odsoudí s tím, že on by do toho nešel a jaká jsou zdravotní rizika. Je to sice divné,ale já v tom vidím pozitiva...pomoct někomu,kdo nemůže mít své dítě.Proč ne:-) O darování jsem se dozvěděla náhodou z nějakého letáku , co mi dali v porodnici a až za 2 roky po porodu jsem do toho šla díky známé, která tím také prošla a mluvila o tom. Je jasné, že to je zásah do těla, hormony, píchání si injekcí do břicha, odběry krve ,narkoza a odběr vajíček, také jako by finanční kompenzace za výdaje spojené s odběry,která se hodila. Často jsem slyšela otázky typu zda jsem ok,když někde po světě běhá kus mne a já to ani nevim kde a jak dítko vypadá.Ve formuláři jsem vyplňovala kolonku,co bych chtěla vzkázat svému dítěti....no musela jsem se pousmát,co vzkázat človíčkovi,kterého nikdy neuvidím ,ale kterého jsem součástí.Nakonec jsem napsala jen ať se má skvěle a má ty nejlepší rodiče pod sluncem. Když to vezmu zpětně ,stálo mi to za to všechno.Hřeje mne u srdce, že díky mne má jedna žena to co já mám 2x a jen doufám, že si toho váží a ke svému dítku se dle toho chová. Obdivuju každou ženu, která tohle podstoupila a pomohla těm,co normální cestou své miminko mít nemohou....klobouk dolů holky:-)