Opravdu jsou lidé špatní?

Skoro pokaždé,když otevřu facebook, nebo i nějaký maminkovský web, všude čtu, jak jsou lidé neochotní, nevšímaví, všude jsou těhotné maminky, které za celé těhotenství nikdo nepustí sednout, maminky, kterým nikdo nepomáhá s kočárkem,nebo které řidič vyhodí z busu, že už tam 1 kočárek je, i když bus je jinak prázdný, lidé, kterým se udělá špatně, a nikdo si jich ani  nevšimne.A všude, ale opravdu všude, jsou lidé, zejména důchodci, co mají příšerné, urážlivé poznámky, ohledně počtu dětí, chování dětí, apod.  Často se zamýšlím nad tím, jak je možné, že já mám vesměs opačné zkušenosti, v těhotenství jsem stála jen výjimečně, s kočárkem mi vždy někdo pomohl, dokonce mi chtěli pomáhat i do nízkopodlažních vozidel, mermomocí, s dítětem v šátku taky pouští, kolikrát když nastoupíme, pustí, pro mě nepochopitelně, pustit nejen nejmenšího syna, ale i dva starší, kteří už jsou dle mě spíš ve věku, kdyby měli pouštět oni (6 a 8). 

Po přečtení mnoha diskusí mi přijde, že spousta lidí si za to může vlastně sama, třeba jedna známá si stěžovala, že ji nikdy nikdo neuvolní prostor pro kočárek, i když je volno i všude jinde, no a dodala, že už se vlastně poakždý skoro těší, jak do těch ignorantů kočárem najede, a přejede jim nohy, také se ty diskuse o ignorantství často hemží hrdinkama, které by dotyčným ignorantům vrazily facku, nebo je sprostě seřvaly, a mě přijde, že jak se člověk chová k okolí, tak se i okolí chová k němu. Já se pokud možno snažím mít pozitivní výraz, pomáhat lidem, kteří to potřebují, nebýt lhostejná, pouštět potřebné sednout, a mám pocit, že okolí se ke mě chová podobně. Jako těhotná jsme vždycky nastoupila s úsměvem, a takřka vždy se někdo zvedl, když jsem šla dále do vozu, někdy i když jsem zůstala u dveří, protože jsem nejela daleko, i tak mě kolikrát nutili místo, jenže pak občas potkám i těhotnou, která nastoupí, a když ji ihned nikdo nepustí, začne házet otrávený pohledy, polohlasně posykávat, obracet oči v sloup, a kolikrát i strkat břichem do ramen sedícího mladíka, který má třeba jen sluchátka v uších, a určitě by stačilo slušně, s úsměvem požádat,  a ochotně by se zvedl..jenže pouštět navenek velmi otrávenou těhuli, to člověka pomalu přejde chuť. Maminky s kočárkem na zastávce se už předem tváří naštvaně, protože už předem jistě ví, že jim "zase nikdo nepomůže". No nepomůže,protože ti lidé tu náladu dotyčné vycítí, a nechtějí riskovat,že kočár špatně chytí, a dostanou sprdunk. Stejně tak ty hrozné poznámky důchodců,přijde mi, že jsem jediná, komu nevadí, když někdo komentuje, že mám 3 kluky, a jestli bude ještě holčička, že nějaká bábinka spáskne ruce, že 3 děti, když je dneska všechno tak drahé, odpovím s úsměvem, a v drtivé většině je z toho nakonec velmi příjemný rozhovor, o kterých bych přišla, kdybych první, věřím, že dobře míněný(i když možná malinko nešťastně položený) dotaz otráveně odbyla s tím, že se má dotyčná starat o sebe. Nebo jsem jednou s úžasem poslouchala vyprávění známé, jak jí na hřišti upadlo dítě, a nějaká cizí ženská ho hned zvedla, no tak ji musela pořádně seřvat, že chtěla, aby z dítěte nebyla padavka, a že by vstalo samo, a že se má starat o své děti, já tedy za každý dobře míněný čin poděkuji, i když mě to zrovna nepotěší. Třeba mi občas důchodci před přechodem chybí za mikinu batole na motorce, syn vždy před přechodem zastaví, a já jdu kousíček za ním, ale už se mi stalo, vícekrát, že mi ho 5m před přechodem někdo podržel, syn byl sice pak trochu uraženej, cizí lidi nemusí, ale i přesto jsem prostě s úsměvem poděkovala, dotyčný to myslel dobře, chtěl pomoct, tak ho přeci neseřvu. Protože pak čtu, ano, toto jsem opravdu jednou četla, že maminka se otočila, aby zvedla míček, co upadl jejímu dítěti, a dítě se v té vteřině vrhlo do silnice, auto naštěsít zrovna nejelo, ale ta maminka si stěžovala, jací jsou ti lidí lhostejní, že nejméně 3 lidé stáli v bezprostřední blízkosti, a nikdo z těch zlých lidí její dítě vbíhající do silnice nezadržel, a všichni jen koukali. Jeslti mezi těmi koukajícími byl někdo, komu třeba týden předtím nějaká mmaminka řekla, když se snažil pomoct, ať se stará sám o sebe, tak to pak ten dotyčný holt dělal.

Párkrát jsem někomu zachránila ztracenou věc, tím, že jsem ho ihned upozornila, na oplátku se mi taky vždy vrátily mé ztracení věci, synův batoh ve vlaku, můj mobil, co mi vypadl v buse MHD, velká interaktivní mapa, kterou syn dostal na ježíška, a hned ten den ji zapomněl v tramvaji,vše ztracené se nám vždy vrátilo zpátky, mobil mi řidič busu dam do garáže, a informoval mě o tom, když jsem na číslo volala, mapa byla ve ztrátách a nálezích, batoh lidé odevzdali v jedné železniční stanici, odkud nám ho přivedl další vlak. 

Co z toho plyne, dle mí zkušnenosti se k nám okolí v drtivé většině případů chová tak, jak my k němu :)

P.S.: ještě jednu "kočárkovou příhodu" jsem zapomněla. Přijel bus, ve kterém byly už 3 kočárky, já chtěla jet je 3 stanice, tak jsem se vypravila pěšky ve směru jízdy s tím, že se tam nebudu cpát,  v tom řidič vyběhl z busu, a začal na mě volat: "Nene paní, jen pojeďte, jděte si s tím kočárkem dozadu(tam, kde ofiko není prostor pro kočárek, ale místo tam nějaké je), tam se vejdete".

Jen ještě dodám, že opravdu nejsem žádná vysoká, štíhlá modrooká blondýnka, ke které by byli lidé milí pro její krásné modré oči, to ani náhodou, spíš jsem pravý opak tohoto "ideálu krásy" :)