Poprvé v letadle

Sestra mého muže žije v Anglii, kde si našla partnera a mají spolu skoro ročního chlapečka. Na jaře nám volala, že by nás v létě pozvali k nim na dovolenou a zároveň v té době proběhnou synovcovy křtiny. Oni totiž letos do ČR nemohou, malý nemá vyřízené občanství a pas. Máme se rozmyslet jestli by jsme chtěli. Nic platit nemusíme, koupěj nám letenky, pliny, jídlo, vše. A začalo přemýšlení, důvody pro a proti, plánování... Já mám z letadel hrůzu, vždycky jsem tvrdila že do toho mě nikdo nedostane. Přítel zase odmítal sedět v autobuse 18 hodin, když letadlem tam jsme za 2 hodiny. Ano, je to logické to jsem uznávala že jet tolik hodin s dětmi je kravina. Ale ten můj šílený strach z letadel... Co holky, co když jim bude špatně, budou je bolet uši, celou dobu prořvou? Budou zlobit na letišti při čekání? Už už jsme to chtěli odpískat a podívat se tam až mladší dcerka povyroste, vždyť v době té cesty jí bude sotva rok. Navíc nás Londýn jako město nijak extra nelákal. Ale zase ta možnost mít dovolenou zadarmo, někam se kouknout a neplatit tisíce za hotel, co by za to jiní dali. Každý nám říkal ať nejsme hloupí a letíme. Navíc po vystoupení Británie z EU nikdo neví, jestli tam švagrová třeba za 4 roky ješté vůbec bude. A pak už se tam jen tak nekouknem. Nakonec jsme se rozhodli, že pozvání přijmeme a poletíme. Nikdo z nás nikdy neletěl, pro všechny to bude poprvé. Starší Natálka se taaaaaak těšila na letadlo :-). Za to já. Zrovna jako naschvál když jsem zapnula jednou za rok zprávy, bylo tam něco o letecké nehodě, na youtubku na mě vyskočili videa pádů letadel no masakr. Tři týdny do odletu byl problém s letenkama. Měli jsme si je vytisknout z mailu co mi je tam poslala švagrová, ale vůbec mě to tam nechtělo pustit. Ani v knihovně na počítači, ani doma. Tak mi poslala odkaz přímo na stránku a k tomu její přihlašovací údaje a heslo, ať to vytisknu přímo z té stránky. To už šlo, jenže to bylo vytisknuté nějak špatně a že to má být jinak. Kamarádka ani chlápek v knihovnê si s tím neporadili. Tak nakonec že je vytiskne ona v Anglii a pošle je poštou. Ok. Přišla obálka, totálně proděravěná. Co to má znamenat, dêravé letenky asi neuznají. Švagrová už je vytočená, zbývá po všech těchto manévrech asi týden do odletu. Volá přepravní společnost co to znamená. Prý to proděravěli na letišti, jestli v obálce nejsou drogy. Říkám večer partnerovi, že to není jen tak. On mi říká že mu to je už taky divný, jako by to bylo nějaké znamení ať neletíme nikam... Nakonec zjišťujeme, že letenky jsou děravé na místé kde to zrovna nevadí a že nám budou uznány. Zpáteční si ale pro jistotu vytiskneme až u nich v Londýně. Odlet je v pátek 19.8. v 10:00 z Ruzyně. Chceme letět z Prahy, kousek od Prahy bydlí moje sestra která nás odveze na letiště a my u nich můžeme nechat naše auto. Ve středu jde partner do práce už jen do 10 hodin a odpoledne chcem vyrazit k ségře a dva dny být tam, ať holky nejezdí přes 100 km tam a hned ještě do letadla a zas sedět. Muž přijde domů, po vykoupání ještě jde ke kadeřnici se ostříhat, pak s mladší dcerou jsme objednaný na neurologii, ještě k tchyni na oběd, vyměnit peníze na libry, koupit mladší dcerce bačkůrky... Jo jo, není nad to nechat vše na poslední chvíli :-) ale zadaří se a odpoledne vyrážíme. Cesta proběhne relativně v pohodě. U ségry je krásně, mají domeček, zahrádku, houpací síť, děti jsou spokojené, večer opékáme, panuje pohoda. Ve čtvrtek jedeme do Prahy do ZOO, večer si jdem sednout na kávu do jednoho podniku kde je venku hřiště, děti jsou spokojené. Domlouváme detaily na ráno, ségra nás poveze na letiště jde musíme být kolem osmé. Od nich je to na Ruzyň skoro hodina, takže vstávat nejpozději v šest. Uf, je 23 hodin a já nemůžu spát. Husina po celém těle, do očí mi jdou slzy, napadá mě jestli ješté někdy ségru uvidím? Mamku, babičku, kamarádky... Všichni mi řikají proč by to mělo padat zrovna s náma, ale to si asi říkají všichni a občas něco spadne. Říkám si, co když toho Černýho Petra vytáhneme my. Potím se a hodně času trávím na wc. Ty woe, takový nervy jsem ještě nikdy neměla. Já jsem ale debil že vždycky něco odkejvu. Chci ať mají dcery zážitky a fotky z Londýna a pak se doslova pos... strachy. Zajímavé je, že přítel taky nemůže usnout, taky to bude jeho první let. Nebojí se, ale malý respekt přece jen má. Utěšuje mé, prej se mi to ještě nakonec bude líbit. Ha, to určitě. Chci usnout a probudit se v Londýně. Držíme se za ruku, co nám mladší dcera ležící mezi námi dovolí, a povídáme si. Jestli spím 2 hodiny za celou noc a ještě k tomu přerušovaně? Ráno je honička, balím poslední věci, snídáme, no moc toho do sebe nedostanu, zkontrolovat naposledy libry, letenky, pasy, doklady a jedem. Pro Natálku je zážitek jet v Praze tunelama :-)  Na letišti ješté obejmout ségru, rozloučit se a hledat bránu na odbavení. Projít pasovou kontrolou, hledat bránu, znovu pasy a už čekáme na autobus co nás odveze k letadlu. Teprve teď můžem vydechnout a holky se začínají nudit, a tudíž i zlobit. Naštěstí tu nečekáme dlouho. Koukáme oknem jak vzlétají a přistávají letadla. Jedem v autobusem k letadlu. Za chvilinku jsme tam. Letíme Boeingem 737-800 společnosti Ryanair. Natálka je v údivu jak je letadlo obrovské (ha, to neviděla ty dvoupatrové kolosy letajicí přes oceán). Nastupujeme. Denisku mám v nosítku, stojím na téch schodech ke dveřím letadla a je mi divně. Chce se mi brečet a zároveň cítím podivnou euforii, neumím to popsat. Bože co tady vůbec dělám. Nadávám si. Ukazuju letenky a vysvětluju že potřebuju speciální pás protože na sobé budu mít miminko. Hledáme sedadla, steward mi nese pás. Musím sedět u okýnka kde jsem hrozně být nechtěla a kde chtěl být patrner. Stojíme a čekáme. Mladší Denisku kojím, Natálce dávám hry na mobilu. Letadlo jede a stáčí se na runwayi. Stojíme. Vítají nás v letadle, přejí příjemný let. Dostáváme povolení. Vím že musíme jet hodně rychle aby jsme vzlétli, ale myslela jsem že zvyšování rychlosti bude postupné. Ale není, ihned se rozjedem takovou rychlostí že nás to lehce zatlačí do sedaček. Naty hraje, Deniska usíná je to dobré. Odlepujeme se od země a nabíráme výšku. Panebože už letíme. No do pr... .Koukám z okýnka ale nějak mi to nedělá dobře koukat na střechy domů tak nekoukám. Denča spí, hurá. Stoupáme výš, jsou vidět střechy fabrik, lesy, pole, už mi to tolik nevadí. Stoupáme do mraků. Jé to je hezký pohled to si vyfotím. Už jsme ve výšce 10 km. Pomalu se dávám do pohody. Točím video z okýnka, povídáme si. Koukám z okna. A hele ono je to pěkný letět :-)  jsme kdesi nad Německem, když uznávám že to není špatné. Je to i celkem fajn. Natálka je unešená. Dvě hodiny utečou jako nic. Výhled je luxusní, letět až nad mraky je krásný. Klesáme na přistání a zde je problém. Natálku bolí uši a kňourá. Nepomáhá napít, bonbon, nic. Už klesáme na letiště. Vítá nás typické deštivé počasí. Přes mlhu z okna moc nevidím. Klesáme níž a níž. Říkám si tak snad se to povede hladce. Omyl. Nasedneme na dráhu dost prudce. Hrají fanfáry, společnost nám děkuje že jsme s nimi letěli. Už zpomalujeme a stojíme. Teď teprve Natálku uši bolet přestaly. Čekám kdy lidi začnou tleskat jak se to délá, ale nikdo netleská. Nj, tvrdý přistání. Ale jinak jsem nadšená. Vracím pás, vystupujem z letadla. Náš pobyt v Londýné napíšu do jiného příběhu. Ale 11 dní uteče a my opět jedem na letiště. A víte co? Přiznávám přítelovi že se do letadla těším :-D opět odbavení, kontrola, najít bránu... Tentokrát jsme vstávali ve 4 ráno kvůli časnému odletu. Deniska to dospává v nosítku, Natálka v taxíku cestou na letiště. Už cestou k bráné vidím naše letadlo. Jdeme po schůdkách, beru speciální pás, sedáme si a já se těším. Respekt mám pořád ale minule se mi to líbilo :-). Už jedeme po runwayi a rovnáme letadlo. Čekáme na povolení. Tentokrát jsem na okamžitou rychlost připravená. Minule Deniska usnula ješté na zemi. Teď ji kojím a zatím nespí. Jedeme ohromnou rychlostí, odlepujeme se, je hezky, jasno, je krásně vidět oproti tomu když jsme tu přistávali. Koukám z okna po celou dobu a dokonce vzlet natáčím.Deny usíná. Paráda. Natálka hraje na tabletu, občas kouká z okýnka když se můžem odpoutat. Všude je jasno, krásně vidět, užívám si to naplno. Jdem klesat na přistání a je to tu zas. Natálku bolí uši. Ach jo, to bude veselých 15 minut než přistanem. Taky jo, skoro brečí. Opět nic nepomáhá. Už se stáčíme na Prahu všechni natáčím, vidím domky, fabriky letiště s nápisem Vítejte v Praze. Jsme nad přistávací dráhou, malinko to huplo, říkám že to bylo hlaďoučký přistání a najednou rána a kodrcáni. Aha tak nebylo hladký. Opět fanfáry, poděkování a opět bez potlesku. Hm, buďto opravdu špatně přistávají (nemohu posoudit, jiné jsem nazažila) nebo jsou Češi a Angličani burani :-D  vystupujeme, projdeme  kontrolou, letištěm, na parkovišti čekáme na ségru která nás má vyzvednout. Jsme zpátky a žijeme. A já se najednou slyším, jak v obejmutí říkám partnerovi že se mi to moc líbilo a že mi je až líto že asi dlouho už nikam nepoletím. Směje se ,že mi to říkal :-). A plánuje, že teda za rok bysme mohli letecky do Itálie nebo na Kanáry. Podle peněz taky. Nevím jestli to dopadne hned příští léto nebo až jindy, ale každopádné už se moc těším :-). Překonala jsem svůj strach a stálo to za to :-)