PŘEKVAPENÍ, KTERÉ JSEM NAŠLA NA DNĚ PRÁDELNÍHO KOŠE

Často se uklidňuji, že prádlo je nutné zlo, které musí překonávat denně miliony matek po celém světě. U nás doma jsme navíc museli pořídit sušáky na prádlo dva, protože někdy je nutné prát více, než jednu pračku. Ale dostat vyprané prádlo do skříní mi přijde ještě větší boj, než dostat ho do pračky.

Pokaždé, když vejdu do koupelny a vidím přetékající koš na prádlo a uvědomím si, že mě čeká v patře ten samý a stejně plný, nemůžu si pomoct, ale propadám skoro zoufalství. Mám pocit, že prádlo je prostě v přesile. Opravdu jsem někdy s rozumem v koncích a přemýšlím, jak to všechno zvládnout.
Jak být máma na plný úvazek se všemi těmi povinnostmi. Jak to dělají jiné mámy? Jak to, že zvládnou s dětmi všechny úkoly do školy, uvařIT tři jídla denně, mají perfektně čisté domovy a zároveň nikde nemají hromady špinavého prádla?
Na tohle se budu asi ptát do konce života, stejně tak dlouho budu bojovat s touhle prádelní hrozbou.
Někdy se ta děsivá hromada přímo nade mnou tyčí a volá: " Zase je plný koš, dělej něco!"

Jenže pak jsem tom přetékajícím koši plném prádla našla něco zajímavého....
Našla jsem tam naše plavky, když jsme navštívili aquapark. Plné chlóru a také plné smíchu.

To, když mi vyklouzlo ramínko od horního dílu uprostřed bazénu plného lidí a já si toho nevšimla.

Našla jsem trička našich dcer špinavé od kečupu a zmrzliny. To, když jsme si zašli společně na dobré jídlo, cestou domů z úžasného výletu.

Našla jsem několik ponožek, samozřejmě většinu z nich nepárových. Ale v některých z nich jsme navštívili hernu, kde jsme s dcerami skákali na obří trampolíně. Nebo jsme byli na dětském hřišti, takže na nich byly ještě stopy od písku.

Také jsem našla spoustu dalšího oblečení, papírových kapesníků, pastelku a mezi nimi i kámen. Ten mi podala naše pětiletá dcera pár dní zpátky venku, že je to dáreček pro mě. Neměla jsem srdce ho vyhodit, tak jsem ji řekla, ať mi ho pohlídá a ona si ho dala do kalhot. A s kalhotami i do prádelního koše.

A každá z těchto věcí, každý kousek oblečení najednou měl jiný význam.

Svůj důvod, proč skončil v našem koši na prádlo.

Ale nejdůležitější věc, kterou jsem na dně prádelního koše našla bylo, že jsem prostě máma. Obyčejná, jako všechny mámy na světě. S nikdy nekončící hromadou špinavého prádla.

Že jak roste hromada špinavého prádla plná triček a  nikdy nepárových ponožek, hromadí se i vzpomínky na všechno, co jsme ten nebo jiný den s dětmi prožili. Každá skvrna, každý flíček, má svůj důvod.

Mnohdy mám tendenci říkat dcerám, aby dávaly pozor a nezašpinily si oblečení. Ale když vidím jejich radost a štěstí, když jí zmrzlinový pohár nebo upečené muffiny, které jsme spolu tvořily a přitom se zašpiní, je to špatně?

Pokud se podíváme na špinavé oblečení v našem koši z jiného úhlu uvidíme, že čím více prádla máme, znamená to, že tím více zážitků jsme my nebo naše děti měly. A tím víc radosti jsme zažili.

Je to jen prádlo. Nikdy nezmizí. Chvilková radost, že je koš prázdný je za okamžik pryč. Ale nemá cenu s tím bojovat, zoufat si, některé věci prostě neovlivníme.

Na světě je tolik žen, které by daly cokoliv, aby měly plné koše prádla od svých dětí. Aby mohly s nimi chodit na hřiště, oklepávat jim kolena od písku a stírat skvrny od zmrzliny v cukrárně.

A i když se může zdát, že být mámou se všemi těmi povinnosti je frustrující, buďme rády, že jimi jsme. Že tohle všechno můžeme  prožívat.

Já bych být mámou nevyměnila za nic na světě.

Ani za prázdný koš na prádlo.

FACEBOOK: https://www.facebook.com/Denikmamy/?ref=aymt_homepage_panel